Druhý den ráno jsem přijela do stáje co nejdřív. Okamžitě jsem se ujišťovala, že můj padlý anděl je v pořádku. Ovšem že byl. A dokonce už byl i ve výběhu.
Ten den měl ovšem volno, takže na vyjížďku jsem měla jiného koně. Trenérka nám ukazovala novou trasu, všichni si to užili. Ovšem nepopírám, že jsem si to mohla užít daleko víc, kdyby mi tolik nechyběl on. Když jsem tam cválala na koni po poli, jen jsem zírala před sebe a cítila... vlastně nic. Jen prázdno.
Ten den byl taky první, kdy jsem majitelce stáje řekla "ne." A to ve chvíli, kdy jsme měli brát některé koně na procházku k lesu a ona po mě chtěla, abych vzala jednu kobylku. Ráda bych, ale ne, děkuji. Mnohem radši si budu jistá, že můj hrdina je v pořádku. A když mi tam pak naklusal na ruce v lese, věřila jsem, že vyhrál další boj.
ČTEŠ
Moje volba? Hrdina!
RandomMyslím, že kterýkoliv nezaujatý pozorovatel by řekl, že jsem si mohla vybrat lépe. Protože jsou přeci jiní, zdravější, rychlejší... lepší koně. Ani bych se s takovým člověk nehádala. Spíš bych s ním souhlasila, ano, určitě jsem si mohla vybrat lépe...
