Byla jsem na poslední letní dovolené tohoto roku, když mi kamarádka napsala, že Ryzáka mi možná odvezou někam na veterinu, protože hubne. Půlku následujícího dne jsem strávila nadáváním sama na sebe, že jsem vůbec odjížděla. Ačkoliv mě ujišťovala o opaku, měla jsem strach, že až přijedu, tak už tam nebude.
Proto taky dává smysl, že v den mého návratu domů jsem počkala tak tři hodinky a pak donutila mamku, aby mě alespoň na chvíli vzala do stáje. Přijela jsem, pozdravila všechny koně v boxech a zavřela se u svého Ryzáka. "Co se děje bráško?" Zašeptala jsem, pohladila ho po plecích a pořádně si ho prohlédla. Byl o dost hubenější, než když jsem odjížděla. Nebo mi to tak alespoň připadalo. Pohled mi sjel na skoro plný žlab. "Nechceš mi doufám říct, že tohle tam máš od rána, že ne?" Zamračila jsem se na něj. "Musíš pořádně žrát." Dodala jsem, když se - logicky - nedostavila žádná reakce. A mě se najednou chtělo brečet. Proč? Možná jsem měla strach. Možná. Protože jsem si moc dobře pamatovala, jaké to pro mě bylo, když odjel posledně. Možná jsem se bála, že ho ztratím. A to je ta jediná věc, které se bojím neustále.
ČTEŠ
Moje volba? Hrdina!
RandomMyslím, že kterýkoliv nezaujatý pozorovatel by řekl, že jsem si mohla vybrat lépe. Protože jsou přeci jiní, zdravější, rychlejší... lepší koně. Ani bych se s takovým člověk nehádala. Spíš bych s ním souhlasila, ano, určitě jsem si mohla vybrat lépe...
