Moje volba? Hrdina!

XIII

Snad každý z nás zná ten pocit, když ve cvalu na koni roztáhne ruce. A myslím, že se shodneme na tom, že máme pocit, jako když létáme. Ostatně, to mám ve cvalu pořád. Vím, že když jsem na něm po tom měsíci zase cválala na vyjížďce, zašeptala jsem mu do ucha: "Tak leť. Leť draku. Leť domů."

S roztaženýma rukama jsem na něm zatím cválala jen párkrát, ale pokaždé to probíhalo tak nějak stejně. Vždycky jsem se pustila, protože jsem měla pocit, že bych měla. Znáte ten vnitřní hlas, který vám napovídá, co byste měli udělat? Tak přesně tohle to bylo. Cválali jsme po lesní cestě, měl stálé tempo a nikde nezakopával. Nevědomky jsem začala povolovat otěže a najednou jsem je držela za přezku. Než jsem se stihla zastavit, pustila jsem otěže úplně, roztáhla ruce a zavřela oči. Pár sekund jsem dokázala vnímat jen vítr ve vlasech a rychlost, jakou jsem se posouvala kupředu. Po té chvilce má odvaha hodně rychle zmizela a já bleskovými pohyby chytala zpět otěže a rovnala sebe i koně. Vím, že poprvé když se tohle stalo, objala jsem ho kolem krku hned po té, co přešel do kroku. "Děkuju. Děkuju!" Šeptala jsem šťastně a zavírala oči.

Kdykoliv jsem se pokusila letět vědomě (a že těch pokusů bylo) nějak se to nepovedlo. Dostala jsem se do fáze, kdy jsem držela otěže za přezku, ale k finálnímu kroku jsem se nikdy neodhodlala. Se strachem jsem vždy zkracovala otěže zpět a šeptala: "Ne, teď ne. Dneska není ta správná chvíle."

Naše létání není o 'chci,' ale o 'můžu' a tiše šeptaném 'měla bych.'

Povolím otěže, poplácám po krku,
stisknu holeně, zašeptám "Leť hochu!"
Roztáhnu ruce, zavírám oči,
odcházím tam, kde starosti končí

Prudký vítr buší mi do tváře,
víčka dráždí sluneční záře.
Západ slunce svítí nám na cestu,
Letíme dál, vstříc našim snům.

Vítej na místě, kde zapomínám na všechno,
platí jen jeden zákon: neřeš to.
Zapomeň na všechno, zastavil se čas,
pusť ven tu sílu, co dřímá v nás.