Ta holka měla pravdu. Nežral. Jednou jsme ho vzali i s kýblem do výběhu a půlhodiny u něj stály. Nakonec jsme ho krmily z ruky, protože to nechtěl jíst. Pak jsem vešla do stáje první den tábora a on stál uvázaný na druhém konci stáje s kýblem před sebou. Musela jsem mu jídlo dávat z ruky, do kýble schoval hlavu vždycky jen na chvilku.
A pak, jeden den, jakoby se na obloze začaly stahovat temné bouřkové mraky. Dostali jsme do něj sotva polovinu kýble, všechno ostatní plival. Ovšem hned následující den ta obloha úplně potemněla. Stála jsem u něj v boxe a snažila se ho donutit jíst. Chtělo se mi brečet, protože během deseti minut snědl jen to málo, co jsem mu strčila do tlamy. Řekla jsem trenérce, že nežere. Jednoduchá rada - zkus mu to víc namočit. Cestou ke kohoutku s vodu jsem zaslechla jednu větu: "Jestli to takhle půjde dál, budeme ho muset odvízt." Bylo mi jasné co myslí. Že půjde na tu veterinu. Nechtěla jsem, aby tam šel. Nechtěla jsem, aby zase odešel.
Pak přišla kamarádka, aby mi s ním pomohla. Všechno co jsme mu daly do tlamy vyplivl, pak před námi dokonce utíkal, uhýbal hlavou a snažil se být od nás co nejdál, protože nechtěl jíst. A já nedokázala dělat nic jiného, než stát u žlabu, sledovat to a zadržovat slzy. Ani nevím, jak se to stalo, ale najednou ta holčina stála u mě, objímala mě a já cítila mokré cestičky, jak se tvoří na mých tvářích. V té chvíli jsem si přála, abych se mohla prostě rozbrečet jako malé dítě, zavřít oči a nechat slzy, aby odnesly všechny mé starosti pryč. A Ryzák tam jen stál a ani se na mě nepodíval.
ČTEŠ
Moje volba? Hrdina!
Ngẫu nhiênMyslím, že kterýkoliv nezaujatý pozorovatel by řekl, že jsem si mohla vybrat lépe. Protože jsou přeci jiní, zdravější, rychlejší... lepší koně. Ani bych se s takovým člověk nehádala. Spíš bych s ním souhlasila, ano, určitě jsem si mohla vybrat lépe...
