Moje volba? Hrdina!

XII

Můj čtyřnohý přítel má také spoustu přezdívek. Jednak ty klasické, jako je bráška, prcek nebo brouček (a třeba také cvok nebo hovado, chcete-li) nebo mým okolím ze srandy (snad) používané pojmenování typu herka, šmatlák nebo lama.

Pak jsou tu samozřejmě zkomoleniny jeho jména Cinnamon Boy, kterých jsem za těch pár měsíců vytvořila nespočet. Namátkou třeba Ciný, Cinda, Cina nebo Cindamon. Dříve jsem mu říkala také Slinták a občas ještě zaslechnu pojmenování Slinta.

Mou nejoblíbenější kategorií jsou přezdívky, za kterými stojí nějaký zážitek. S přáteli ze stáje o něm občas mluvíme jako o "alpace." Vychází to z jedné chvíle, kdy jsme si na vyjížďce povídali a kamarádka na mě zavolala: "a co ty tam s tou lamou?" S úsměvem jsem se na ní otočila, poplácala svého koně po zadku a odpověděla: "tož si stupidní, že nepoznáš alpaku?"

Má další (a možná nejoblíbenější) je přezdívka "hrdina" nebo mnou častěji používaná verze "hero." Ani nevím, kdy jsem jí vlastně začala používat, prostě jsem mu tak jednou řekla a už jsem s tím nepřestala ("už jdu hero!" "Hero? Jako hrdina?" "...Jasný, proč ne?"). Ale přesně vím proč. Vedly k ní určité události, počínající jeho prosincovým návratem a pokračující dalšími, o kterým vám budu teprve vyprávět. A vlastně by na něj popis hrdiny seděl. Miluji ho, obdivuji ho a uznávám. Má moji podporu a dodává mi naději, nutí mě věřit.

Poslední specifické pojmenování, kterým ho oslovuji před ostatními je "bůh". Říkám mu tak třeba když o něm mluvím před spolužáky. Rozhodně mu nepřisuzuji nějakou vládu nad zemí nebo ovládání osudu a bůhví co ještě. Tuhle přezdívku má prostě proto, že pro mě je dokonalý. On mě nutí věřit v sama sebe a já naoplátku věřím i v něj. Věřím, že dokud on sám nebude chtít, tak neprohraje. Jestli není bohem, tak je minimálně polobůh nebo padlý anděl. Možná je nějakým vzdáleným potomkem Sleipnira, co já vím. Ale jak už jsem jednou říkala, bohové ho hlídají a nějaký důvod to určitě má.