Moje volba? Hrdina!

V.

Vím přesně, kvůli čemu jsem spadla do té propasti, o které jsem mluvila na začátku. Ataxie je strašná věc, vážně. Odmítám vás zatěžovat odbornými výrazy (sama se v nich málem nevyznám, ehm..), řeknu vám jen, že tehdy stačilo, že se nachladil a já ho mohla sledovat, jak pomaličku kulhá z boxu do boxu.

 Pamatuji si to, stále tak živě. Vím, že když jsem ten den přišla do stáje a šla pozdravit svého oblíbeného koně, možná ho i vyvést na pastvinu, trenérka mi oznámila, že kulhá. S lehkým úsměvem jsem ho pohladila po čumáku, dala mu pár mrkví a ujistila ho, že bude v pořádku. Pevně jsem tomu věřila do chvíle, než jsem ho viděla jít do jiného boxu. Neustálé křeče do zadních nohou, příliš pomalá chůze... až tehdy jsem dostala strach. Ale stále jsem věřila.

O dva týdny později se to stále nelepšilo. V neděli dopoledne přijela majitelka stáje s přepravníkem a o něčem mluvila s naší trenérkou. A pak mi někdo řekl, že majitelka si mého miláčka odveze k sobě do druhé stáje. Od té chvíle jsem toho moc neřekla. Vlastně nic až do oběda. V jednu chvíli jsem vzala do ruky koště a odešla zametat do druhé části stáje. Chtělo se mi brečet, ale nechtěla jsem vidět, jak ho odvážejí. Uznávám, pár vzlyků mi uteklo a několik slz spadlo na zaprášenou zem pode mnou.

Přesto, jako by celý svět respektoval mé nevyslovené přání být sama. Nikomu jsem předtím o své strachu a smutku neřekla, přesto za mnou nikdo nepřišel. Nikdo mě nehledal, neřešili kde jsem. Normálně bych se asi zlobila, ale v tu chvíli jsem jim za to byla vděčná. Zpětně děkuji vesmíru, že mi dopřál tolik potřebnou samotu. Jen já, koště a prach. Nebýt šustivého zvuku zametání, bylo by hrobové ticho. Nedokázala jsem se usmívat, ale zároveň jsem nebyla schopná pořádného breku. Byl jen smutek, nic jiného.

Schválně jsem svou práci zdržovala, abych měla jistotu, že pak budu moci jen projít do klubovny a nebude nutné jít kolem jeho boxu. Strávila jsem tam vzadu docela dost času, načež jsem jen rychle uklidila koště a proklouzla do klubovny. Ostatní už tam byli a obědvali. Snažila jsem se bavit s nimi, aby můj smutek nebyl vidět. Nechtěla jsem ho řešit.

Vím, že když jsme to odpoledne jezdily, nebyla jsem schopná si to užít. Možná jsem se občas nesoustředila, byla jsem rozhozená, ale nikdo to neviděl. Nejspíš naštěstí.