Moje volba? Hrdina!

XV.

Byla jsem na necelý týden pryč. V pondělí jsem odjela, v pátek přijela. I kdybych byla doma, ke koních bych šla až v pátek a věděla jsem to. Ale když jsem se v sobotu dopoledne dostala do stáje a viděla ho ve výběhu, měla jsem pocit, že jsem roky neviděla ten pohled, jaký mi věnoval. Takový zaujatý, zkoumavý... musela jsem se jen smát, když mi začal pysky zkoumat kapsu u kalhot, ve které jsem vždy nosila pamlsky. "No to víš, že pro tebe něco mám! Přece bych nezapomněla!" Smála jsem se a šťastně ho hladila po čumáku.

Vím, že jednou během toho týdne... myslím, že to byl čtvrtek, ale jsem si jistá, že to bylo odpoledne. Všichni ze školy seděli v jídelně a sledovali hokej, jen já jsem - unuděná k smrti - koukala do mobilu. V jídelně byla nejsilnější Wi-fi z celého areálu, tak jsem toho musela využít. Psala jsem si s jednou holkou od nás ze stáje - a ona moc dobře ví, že mluvím o ní - a upřímně jsem měla bezdůvodně špatnou náladu, chtělo se mi spát, měla jsem hlad... znáte to. A pak mi najednou poslala fotku. JEHO fotku. Ten šok, jaký mnou v tu chvíle projel byl neuvěřitelný. Chvíli jsem jen nehybně zírala na displej a najednou jsem se začala usmívat. A smála jsem se dlouho. Tak dlouho, až jsem musela spolužačky ujišťovat, že "ne, nejsem ožralá ani zhulená, vážně!" Jaksi to nemělo účinek, protože potom jsem dostala záchvat smíchu...

Taky vím, že ten večer jsme měli možnost zaplatit si vyjížďku na koních. Byly doby, kdy bych na něco takového kývla okamžitě. A najednou přišla doba, kdy jsem okamžitě řekla ne. A tak jsem jenom sledovala ty dvě holky od nás ze třídy, jak odcházejí s instruktorkami a vduchu jsem si říkala 'jen si jeďte, já si ještě počkám. Já to ten den ještě vydržím. Stejně bych si to bez něj neužila.' Večer na pokoji se mě ty dvě ptaly, proč jsem nejela taky. Odpověděla jsem jednoduše: "Doma na mě čeká vlastní hrdina."