Po tréninku jsem šla vykrokovat kus po cestě k lesu. Na chvíli jsme se zastavili, to když žral trávu. Neměla jsem to srdce odtrhnout ho od té spousty zeleně. S úsměvem jsem se na chvíli uvolnila, zhluboka se nadechla a rozhlédla se kolem nás. Z jedné strany les a výběhy, z druhé pole, před námi příjezdová cesta a za námi les. Najednou mě přepadl pocit neskutečné svobody.
Ten dokonalý pocit, že vás nikdo k ničemu nenutí, nemáte hranice, zákazy ani příkazy. Matný dojem naprosté volnosti, pocit, že můžete jít kamkoli budete chtít, že můžete jednoduše roztáhnout křídla a odletět pryč. A přesně tam jsem byla. Pryč, daleko od všeho. Mimo civilizaci, ačkoliv pár metrů ode mě byla rušná silnice. Jako bych utekla od všech povinností, i když jsem si dobře uvědomovala, že doma na mě čekají úkoly. Jako kdybych nic nemusela, neměla žádná pravidla... s úsměvem jsem se narovnala v sedle a předklonila se, abych svého boha objala kolem krku. 'To díky tobě vím, co znamená svoboda.' Napadlo mě a vzápětí jsem mu to zašeptala do ucha. "To ty jsi mi ukázal tohle místo. Díky tobě jsem dokázala otevřít ty zavřené dveře, hrdino." Dodala jsem po chvilce. Tím místem jsem nemyslela tu cestu, na které se pásl, ale to pomyslné neexistující Pryč.
Od té chvíle jsem se na to místo často a ráda vracela. A to naprosto kdekoliv. Když jedu autobusem domů nebo do školy, ráda občas zavírám oči a přestavuji si, že sedím na velkém pasoucím se ryzákovi na obrovské zelené louce...
ČTEŠ
Moje volba? Hrdina!
RandomMyslím, že kterýkoliv nezaujatý pozorovatel by řekl, že jsem si mohla vybrat lépe. Protože jsou přeci jiní, zdravější, rychlejší... lepší koně. Ani bych se s takovým člověk nehádala. Spíš bych s ním souhlasila, ano, určitě jsem si mohla vybrat lépe...
