Jiný A/B/O

1.

Bylo slunečné poledne. Spolu s Casem jsme se toulali městem. Snažil jsem se si co nejvíc užít svého přítele, než se zase vrátí do Dublinu. Zrovna jsem mu vyprávěl, jak jsem minulý týden musel každý den 3x koukat s malou sestrou na pohádku, kterou si minulý týden oblíbila, takže nejen ona, ale i já už znal celou pohádku nazpaměť a právě jsem chtěl Casovi odrecitovat finální pasáž, když v tom mu hlasitě zakručelo v břiše.

„Dáme si něco dobrého?" Zeptal jsem se a ukázal na nedaleké hladové okno. Cas mi složil ruku dolů, propletl si se mnou prsty a zavrtěl hlavou.

„Ne, jestli to nevadí, rád bych se vrátil k vám. Tvoje máma vaří úplně úžasně a já se těším, co bude dneska na oběd." Sice jsme se šli projít právě z důvodu, abychom byli sami, jelikož když je Cas poblíž mé rodiny, všichni se ho na něco ptají a uzurpují si náš společný čas pro ně. Ale nemohl jsem mu říct ne, když se na mě usmál a taky jsem musel uznat, že mámin oběd je mnohem lepší, než nějaký fast food.

Když jsme míjeli dům, ve kterém kdysi bydlel můj nejlepší kamarád, stiskl brunetovi ruku o něco silněji. Usykl, ale neměl mi to za zlé, přesně věděl, nad čím přemýšlím.

Před čtyřmi lety Robin zmizel. Nejdřív jsem si myslel, že je třeba nemocný a tak nemá čas mi odepsat na zprávy, nebo že toho má moc se studiem, nebo že odjel někam s přáteli na chatu a tam není signál. Ale neozýval se už skoro 10 dní. Tak jsem zašel k němu domů. Už když jsem uviděl jeho mámu, která mi přišla otevřít, věděl jsem, že je něco špatně. Robin se neozval ani jim, nevěděli kde je. Zkoušeli kontaktovat policii. Ale ani ta zatím na nic nepřišla. Prý ho viděl naposledy jeho spolužák před školou a druhý den už nepřišel. Bylo to hodně podezřelé, protože vždy, když byl někdo nezvěstný, bylo to v televizi, nebo v novinách, aby o tom vědělo více lidí a mohli se nějak zapojit. Tentokrát ale o Robinovi nebyla nikde ani zmínka. Ptal jsem se jich, proč to tedy sami neoznámili svým známým ve městě, že by jistě někdo pomohl. Ale prý jim to policie zakázala. Že mají určité podezření a nepřejí si, aby se do toho zapojovali civilisté. Tohle už bylo extrémně divné. Všechno to bylo na hlavu. Ztratí se mladý kluk a ani jeho vlastní rodina nemůže pomoct při vyšetřování, pokud ovšem nějaké vůbec bylo. Takhle to šlo další tři týdny. Pamatuju si, jak špatně na tom paní Reedová byla. Vždyť šlo o jejího syna! Byl jsem u nich každý den a snažil se je nějak podpořit.

Pak jednou, když jsme se dívali na večerní zprávy, jsme se konečně něco dozvěděli. I když to nebylo zrovna něco, co jsme očekávali. Byl to přímý přenos jakéhosi zasedání, kde bylo několik lidí z vlády, policejních sborů a bylo tam pár vysoce postavených lidí z naší země v oblasti medicíny. Prý se objevila velmi vážná nemoc, která ale naštěstí nemá mnoho obětí. Protože se zasáhlo včas a všichni podezřelí jedinci s možnou infikací byli převezeni do speciálních zařízení, kde se snaží přijít na léčbu a také zabránit šíření nákazy. Poté se slova ujal nějaký policejní vyšetřovatel, který nám sdělil, že tito jedinci v uplynulých dvou měsících byli nahlášeni svými příbuznými jako nezvěstní. Právě kvůli nákaze se informace o zmizení nešířila, aby se zabránilo přenosu infekce a taky vyvolání paniky. Pak promluvili lidé z vlády, kteří prosili občany, aby zachovali klid, hlavně aby se nesnažili najít své nezvěstné příbuzné.

Po tomto prohlášení se sice příbuzní nezvěstných trochu uklidnili, že aspoň vědí, kde jejích milí jsou, ale na druhou stranu vzniklo mnoho otázek. Taky mnoho sporů a vláda se to opět snažila urovnat pomocí dalších prohlášení. Po nějaké době se situace celkem uklidnila. Pár lidí se sice pohřešovalo, ale nikdo nezmizel záhadně, šlo vždy o nějaké únosy, které ale naštěstí většinou skončily dobře. Prostě normální záležitosti pro policii. Pak se ale začaly na internetu objevovat zprávy o záhadné nemoci, která se rozšířila ve světě a o záhadném mizení civilistů. Dokonce i některých vysoce postavených lidí. Obyvatelé mé země se znovu začali bát. A vláda začala znovu vysílat. Takhle to šlo až do minulého roku, kdy se to vše uklidnilo. Ale nikdo z nás se nepřestal doopravdy bát. Protože ti, kteří byli vzati do speciálních zařízení, aby se vyléčili, ti už tam navždy zůstali, nikdo o nich už nikdy neslyšel.

Ucítil jsem jemný dotek na své tváři a to mě probralo ze vzpomínek a přemýšlení. Stál jsem na místě a koukal na svého přítele, který mi palcem přejížděl po pravé tváři. Přitulil jsem si ho k sobě a objal ho. Pak jsem ho vzal kolem pasu a rozešli jsme se domů.

„Casi! Sedni si ke mně!" Moje nejmladší sestra Maeve tahala Case za lem trička a ukazovala na místo vedle sebe. Hodil jsem po ni vražedný pohled a ona na mě vyplázla jazyk. Stáhl jsem svého přítele na místo po mém boku a pak ji vrátil vyplazení jazyku. Zamračila se na mě a zkřížila si ruce na hrudi. Typické dítě.

Pak máma přinesla na stůl lasagne a všem se nám rozzářily oči. Máminy lasagne byly vůbec to nejlepší, co byste na světě mohli sníst.

„To je rozhodně lepší, než fast food." Prohlásil Cas a s chutí se vrhnul do své porce, stejně jako my ostatní.

Po obědě si Cas odskočil, aby zvedl hovor od táty a my ostatní zatím uklidili stůl.

„Damiane, mohl bys tu pak ještě zůstat? Potřeboval bych s vámi všemi mluvit." Řekl táta a já přikývl.

„Co táta potřeboval?" Zeptal jsem se, když se Cas vrátil do jídelny a byl nějaký skleslý. On si jen povzdechl a sedl si mi na klín.

„Budu muset odjet už dneska..."

„Cože? Proč? Měl jsi přece jet až zítra večer, všechno bylo domluvené, kde je problém, stalo se něco?" Pokrčil rameny a prohrábl mi tmavé vlasy.

„Já nevím, jde o nějaké očkování, moc jsem nepochopil, co to má být, ale musím jet domů." Už jsem se chtěl nadechnout, abych se zeptal na jaké očkování, ale přerušil mě táta.

„Damiane, ostatně proto jsem chtěl s tebou mluvit...s vámi všemi," podíval se na všechny přítomné a pokračoval. „Mluvili jsme o tom dneska v práci. Jde o jakési povinné očkování proti nějakému viru, který se podobá tomu, který se rozšířil před pár lety." Máma zalapala po dechu, ani mě se to nelíbilo, myslel jsem, že už je od toho všeho pokoj. Pevněji jsem objal Case a položil si hlavu na jeho rameno.

„Jak to myslíš? Neříkali náhodou, že zabránili tomu, aby se virus roznesl? Kvůli tomu přece skončili lidé v těch ústavech!" Poslední větu už jsem říkal dost naštvaně.

„No spíš to vypadá na to, že konečně objevili něco, co na ten virus zabírá. Takže teď se musí povinně všichni nechat očkovat. Neříkali, že by se virus znovu rozšířil, spíš je to prevence."

„Proto musím jet domů. Očkovat se máme prý nechat co nejdřív a táta má z práce zajištěno, že se můžeme dostavit hned zítra."

Byl jsem naštvaný, po dlouhé době bylo možné, že za mnou mohl přijet a ani tu nemohl být tak dlouho, jak jsme se domluvili. Kdo ví, za jak dlouho se zase uvidíme. Zrovna teď, když začíná zkouškové období.

Ale nakonec jsem ho stejně musel večer doprovodit na autobus. Před odjezdem jsme se ještě dlouho objímali a líbali, už teď při loučení se mi šíleně stýskalo. Chtěl jsem ho mít u sebe ještě aspoň ten jeden den, nechtěl jsem, aby odjížděl. A kdybych věděl, co se v následujících dnech stane, tak bych ho rozhodně nikdy, NIKDY! Nenechal odjet.

Na fotce máte Damiana :)