Jiný A/B/O

11.

V průběhu týdne mi volal Robin, že bude nějaký večírek pro Alfy a že bych si měl pomalu začít utvářet kontakty ve společnosti, takže bych se měl zúčastnit. Pozvánka prý nebyla nutná, jelikož tam půjdu s ním. Jediné dvě nutné věci, které si musím zařídit je vhodné oblečení a nějaký doprovod.

A proto teď stojím před zrcadlem v obchodě a zkouším jeden smoking za druhým.

„A ta košile tě teda nikde netáhne?"

„Ne. A myslím, že ta je nejlepší. Rozhodně už žádnou další vybírat nebudu."

Nejdřív jsem požádal Finna, aby mi dělal poradce, ale protože mě nebavilo, že místo toho, aby mi fakt pomohl vybrat něco dobrého, si ze mě jen dělal srandu, tak jsem zavolal Brianovi. Což bylo skutečně lepší rozhodnutí.

„Na, ještě tenhle. Ten by ti mohl být dobrý." S povzdechem jsem si od něj převzal další kus oděvu na ramínku.

„Fakt ti nevadí, že tam půjdu jen já?" Trochu mě trápilo, že Robin řekl, že mám jet jen já. Přece jen jsou to mí přátelé.

„Ne, já stejně nebudu mít čas. Tak jak ty jedeš na ten večírek, tak já jedu taky na nějakou akci, která souvisí s Alfama."

„Fakt? Že ses nezmínil. Finn jede taky?"

„Netuším, kde bude. Ale vím, že už má taky něco v plánu. Neboj nijak nás to neštve." Stoupl si ke mně z boku a pozorně si mě prohlížel v zrcadle. „Tohle ale vůbec není špatné! Ukaž, natáhni ruce...fajn, fajn...teď se předkloň. Dobře...a dřep."

„Že bychom konečně našli ten pravý?" Už bylo na čase, zabralo mi to více času než mi bylo milé.

„Stoprocentně. Tenhle je nejlepší a skvěle ti sedí."

„Tak teď už jen sehnat doprovod." Povzdechl jsem si.

„Pořád ses ještě nedomluvil?"

„Ne. Myslel jsem, že bych se domluvil s Ryanem. Ale od té doby, co tak náhle odešel, se mu nemůžu dovolat." Nechal mi jen vzkaz, že musel něco neodkladného zařídit a k tomu připsal své telefonní číslo se slovy pokud budeš něco potřebovat, volej. „A s nikým jiným bych asi nešel. Nebo spíš, nikdo vhodnější mě nenapadá."

„Máš na to ještě necelé dva týdny. Když tak se zeptej Daniela, jestli nemá ještě nějakou Omegu v záloze." Mrkl na mě a usmál se. Musel jsem mu dát za pravdu. V nejhorším případě jsem se mohl obrátit na Omegu Robina.

-

O dva dny později jsem vycházel z učebny, když v tom mi zazvonil mobil. Potěšeně jsem se usmál a přijal hovor od černovláska.

„Ahoj Damiane...měj jsem od tebe zmeškané volání...několik...tak se chci zeptat co se děje." Zněl hrozně unaveně a hlas měl chraplavý.

„Ahoj, jsi v pořádku?"

„Jsem jen hrozně vyčerpaný. Tak co potřebuješ?"

„Chtěl jsem tě poprosit, jestli bys mi dělal doprovod na jeden večírek. Skoro za dva týdny. Dvacátého osmého." Na chvíli bylo ticho.

„To asi nemám nic," už jsem se nadechoval k pozitivní odpovědi, ale Ryan pokračoval. „Ale zatím ti nic neslibuji! Ještě ti zavolám a domluvíme se pořádně. Teď, jestli mě omluvíš..."

„Samozřejmě! A děkuji!"

„Ještě nemáš za co..."

„Ale i tak." Zaslechl jsem, jak se unaveně zasmál, pak se rozloučil a zavěsil.