Jiný A/B/O

2.

Dva dny po očkování se něco začalo dít. Něco bylo jinak. Vlastně ne jen něco, bylo toho hodně. Už ráno, když jsme snídali a moje dvanáctiletá sestra Aine, která se mě vždy po ránu snaží nějak naštvat a provádí mi různé vtípky, se dnes chovala úplně jinak. Tak nějak, jako by mi sloužila. Cokoliv jsem ji řekl, nebo o cokoli požádal, okamžitě splnila, aniž by o tom uvažovala. Nejdřív jsem si myslel, že se za tím určitě něco skrývá a je to její promyšlený plán, pak jsem si říkal, že možná konečně přišla k rozumu. Jenže jsem si uvědomil, že se tak chovají i zbylé dvě setry. Nikdy mě až takhle nerespektovaly, jakožto staršího bratra. Rodiče nebyli doma. Tak jsem se ujistil, že Ciara odvede mladší holky do školy a já se vydal na svou školu.

Cestou do školy jsem si všiml další změny. V ovzduší se neslo několik vůní. Některé byly sladké a lahodné, jiné mě zase dráždily. Dokonce jsem i potkal několik lidí, ze kterých jsem jejich vůni přímo cítil. A tohle nebyla zásluha nějaké voňavky. Za tohle mohlo něco úplně jiného. Taky jsem si všiml divného chování lidí. Zrovna na protějším chodníku šel jeden takový případ. Tyhle holky jsem znal, byly to kamarádky od Ciary. Jindy byly vždy zabrané do rozhovoru úplně všechny a smály se na celé kolo, dneska se ale bavily jen dvě holky, tři holky šly za nimi mlčky a jen po sobě házely pohledy a ta poslední holka vypadala úplně mimo, snažila se jít velice pomalu, aby byla vždy za nimi a nikdy je nepředešla, nešla vzpřímeně, ale krčila se, celá vypadala tak ustrašeně a jen se koukala do země. Zavolal jsem na ně, že Ciara je určitě bude čekat před školou. Dvě dívky ve předu mi poděkovaly za informaci a přátelsky na mě zamávaly, tři za nimi se na mě jen podívaly a pak hned zas odvrátily hlavu. Ustrašená slečna, když zaslechla můj hlas, se zastavila a roztřásla se, vůbec se na mě nepodívala. Když pak zjistila, že ostatní holky ji trochu poodešly, klopýtavě je doběhla.

Bylo to hodně divné, vytáhl jsem mobil, že zavolám Casovi a zeptám se ho, jestli se u nich ve městě lidé taky chovají tak divně, ale Casey mi to ani jednou nezvedl. Snad je v pořádku.

Když jsem vstupoval do školní budovy, nejednou mě někdo pevně sevřel a zařval mi blízko do ucha pozdrav. Mohlo se jednat jen o jednoho člověka.

„Proboha Finne! Chceš snad, abych ohluchl?!" Snažil jsem se mu vymanit ze sevření a to se mi po chvíli povedlo. Otočil jsem se na věčně usmívajícího se blonďáka.

„O všechno jsi přišel! Kdybys tu byl tak o deset minut dřív, to bys koukal!" Zjevně mu vůbec nevadilo, že stále mluví tak moc nahlas a ještě k tomu přidal svou pověstnou gestikulaci. Dnes se na nás ale nikdo nedíval. Každý vypadal zahloubaný ve svých myšlenkách. A Finn pokračoval dál. „Víš, dnešek mi připadal nějakej divnej, doma se mi moc být nechtělo. Tak jsem vyrazil dřív do školy. Hele, taky ti přišlo divné, jak se lidi chovaj? Je to fakt divný. No nic, zase zpátky. Přišel jsem teda do školy a řekl jsem si, že na tebe počkám venku u brány, no a pak, ty bláho, no věř mi, měls tu bejt, fakt mazec!"

„Prosím tě Finne, tak už se vymáčkni, nebo nestihneme přijít včas na první přednášku." Vzal jsem ho za loket a táhl ho chodbou k přednáškovému sálu. Finn pokračoval.

„Fakt mazec, to ti říkám! Znáš Aidana? Víš, kterého myslím, toho černovlasého, jak si furt tak moc geluje ty vlasy! Ten z prváku, no víš kterej, že jo?" Nevěděl jsem vůbec o koho jde, ale přesto jsem kývl hlavou. „No však to vím, to říkám, že ho znáš. No a pak ještě Calum ze stejného ročníku jako my, toho znáš taky, máš s ním přece matiku, že jo. No taky je černovlasý, toho znáš určitě. Tak ti dva se poprali před vchodem. Jak jsem tak vypozoroval, šlo o nějakou holku. Ta se chudák krčila v rohu... ale možná si vzpomenu na jméno, je to ta rusovláska z druháku. Ta s brýlema. No Calum za ní dneska ráno přišel a začal se k ní chovat jakože fakt... no jak to popsat, no prostě asi jednoduše, totálně ji balil... no spíš to vypadalo, že se na ni okamžitě vrhne před zraky nás všech. No a pak se tam objevil Aidan a skočil na Caluma. Ta zrzka se rozbrečela a nějaká holka se ji snažila uklidnit, ale nic nepomáhalo. Ti dva se do sebe fakt drsně pustili. To už pak ta holka ani nedutala, jen na ně koukala se strachem v očích. No a ti dva se furt přeřvávali kdo na ni má nárok a pak Calum zařval tak moc, že se ta holka složila k zemi. No ale fakt řev, panečku, ještě pár lidí šlo málem k zemi stejně jako ta zrzka a několik lidí se stáhlo do bezpečí, na mě to taky dost zapůsobilo. Takhle pozor jsem nedával ani, když po mě kdysi řval táta. Tomu se to nemohlo vyrovnat. No a ostatní to nějak ignorovali. Pak vyběhlo pár učitelů a snažili se je dostat od sebe. Dalo jim to celkem práci a pak tu zrzku vzali na ošetřovnu, chudák, ta byla úplně tuhá! Ale celé to bylo divné, protože ti dva o té holce snad ani nikdy nevěděli, že existuje. Ještě vím, jak na jedné párty Calum říkal, že se mu vysloveně nelíbí holky, co nosí brýle a teď se po jedné vrhne. Fakt zajímavý." Zakončil svůj monolog Finn, když jsme vešli do sálu.