Jiný A/B/O

15.

 Na fotce Cas 😊 

21. února

Původně jsem měl v plánu, že se budu vracet brzo, abych to stihl aspoň do Corku, než bude úplná tma. Ale nakonec jsem se vracel až kolem šesté večer a i cesta mi trvala dlouho, protože dost pršelo.

Když jsem v devět přijel do Walterova sídla, očekával jsem, že se setkám s Andrewem a jeho doprovodem, místo toho mě zaskočilo, když jsem uviděl, že v domě se nikde nesvítí. Zřejmě nebyli doma, jelikož na cestě nestálo auto. Pokrčil jsem rameny a vydal se k hlavním dveřím. Byl jsem i rád, to řízení ve špatném počasí mě trochu zmohlo, tak si můžu jít aspoň odpočinout.

Vešel jsem do prázdného domu a vydal se ke schodům do patra, kde jsem měl svůj pokoj. Nedošel jsem ani ke schodům, když jsem uslyšel ránu, po které následoval výkřik. Otočil jsem se a šel do části domu, která byla určena pro případné hosty. Hluk už jsem neslyšel žádný, maximálně bouřku venku, ale stejně jsem šel dál. A potom! Ucítil jsem sladkou vůni Omegy v heatu. Nasál jsem té skvělé vůně do plic ještě víc a cítil, jak se mé tělo napnulo. Zrychlil jsem krok. Vypadá to, že v domě není nikdo jiný, kdo by nebohému tvorečku s tak sladkou vůní mohl pomoct. V domě byla jediná Alfa. A to jsem byl já.

Došel jsem ke dveřím, od kterých se vůně linula a chtěl otevřít. Ale bylo zamčeno! Zalomcoval jsem klikou a uslyšel jsem bolestné vyjeknutí a pomalé kroky směrem ke dveřím. Z úst se mi vydralo zavrčení a zase jsem kliku porval a pokusil se dveře otevřít. Uslyšel jsem tlumené zasténání blízko dveří. Rukou jsem si sjel ke svému tvrdému klínu. Alfa ve mně šílel. Pak jsem uslyšel nějaký šramot a nespokojené mručení.

„N-ne...o-on mi p-po-pomůže..." Co zamumlal druhý hlas jsem nerozuměl. „Ah...p-pust ho!" A pak zase kroky, které směřovaly pryč od dveří. Vztekle jsem zabušil na dveře.

„Otevři! Okamžitě!" Zakřičel jsem hlasem, o kterém jsem i já sám pochyboval, že je můj. „Otevři, nebo ty dveře vyrazím!" Má výhrůžka byla zesílena ještě hromobitím. Slyšel jsem pláč a pak nesrozumitelná slova, která měla nejspíš znamenat prošení. A já už to nemohl déle snášet. Odstoupil jsem ode dveří a pak se je následně snažil vyrazit. Nejdřív to nešlo, jelikož dveře byly silné, ale pak začaly povolovat. Ještě pár pokusů a dveře konečně povolily. Vpadl jsem do místnosti a začal se rozhlížet. Pokoj osvětlovala jedna svíčka, která stála na nočním stolku a ozařovala tvář kluka, který se v bolestech svíjel na posteli, pohled měl ale upřený na mě.

„N-ne!" Vykřikl...nebo to spíš výkřik měl být, vyšlo z něj ale jen jakési slabé zaskučení. Ale bylo pozdě. Ucítil jsem pár rukou. Jedna mi zkroutila levou ruku za záda a druhá držela nůž, jehož ostří jsem pocítil na svém krku.

„Teď okamžitě opustíte pokoj. Nebo to nedopadne dobře." Uslyšel jsem tichou výkružku, která ale byla pronesena s ledovým klidem a já věděl, že to myslí vážně. Ušklíbl jsem se. Beta za mnou určitě nemůže být silnější než já.

„Oh, vážně?" Dovolil jsem si trochu pootočit hlavu a zrovna v ten moment ozářil místnost blesk.

„D-Dami?" Uslyšel jsem své jméno nejistě vyslovené. Pak tlak nože povolil a já měl možnost se vykroutit ze sevření. Chtěl jsem neposlušného Betu odstrčit, abych se mohl věnovat chlapci na posteli, ale když jsem se otočil, pokoj osvítil nový blesk a já uviděl obličej Bety.

Můj Bože!

Místností se ozvalo bouchnutí, jak mu vypadl nůž z ruky.

Přede mnou stál brunet, který měl na tváři stejně užaslý výraz jako já. Ani jeden z nás nebyl schopný slova, pouze jsme stáli a hleděli na sebe. Naše vzájemné ticho přerušoval akorát mladý Omega.