Jiný A/B/O

12.

27. prosince

Snažil jsem se znovu usnout, jelikož jsem měl ještě čas. Mé snažení mi ovšem vždy překazil stále se vrtící Ryan v mém náručí.

„Ryane..." povzdechl jsem si. „Trápí tě něco? Máš špatné sny?"

„Ne."

„Tak proč nespíš?"

„Nevím...Já jen...musím pořád myslet na to, že dneska ti končí akademie." Povzdechl jsem si, a pak že ho nic netrápí.

„Už jsem ti to říkal před Vánocemi. Vezmu tě sebou. Ať už skončím kdekoliv, ty jedeš se mnou."

„Já vím, ale..."

„Ale?"

„Přece jen mám tady Emily a taky mám nějakou práci ne? A taky je tu Daniel a další mí známí." Z úst mi uniklo nespokojené zamručení.

„Vždyť je můžeš navštěvovat. Co se práce týká, to jsme už taky probírali. Nepustím tě za jinou Alfou. Patříš ke mně a proto se mnou i odjedeš." I přesto, že jsme spolu za ten půlrok nestrávili jediný Ryanův heat, jelikož to nechtěl, tak bylo více než jasné, že patříme k sobě. Proto je zřejmé, že se mi nelíbí, že by si jiná Alfa měla nárokovat jeho tělo - byť jen dočasně.

„A co Casey?" Vyprostil se z mého sevření, opřel se o loket a upřeně mi hleděl do tváře. Já co nejvíc zatnul čelist a upřel svůj pohled někam do zdi za Omegu. Stále pro mě byla nepřítomnost Case v mém životě velmi bolestná skutečnost a při jeho zmínce jsem se stával velmi nevrlým a neměl jsem daleko k hádce. Ovšem nikdy jsem své zoufalství přeměněné ve vztek neventiloval na Ryana. To byl teď ten poslední člověk, kterému bych mohl něco vyčítat.

„Promiň." Zašeptal Ryan, když si uvědomil, že situaci moc nepřilepšil. Radši se ke mně opět přitiskl a hladil mě po ruce snažíc se mě tím uklidnit.

Nesnášel jsem to. Nenáviděl jsem tenhle nový svět! Vytrhl mě z mého spokojeného života. Měl jsem skvělou rodinu a dokonalého přítele o kterého jsem nikdy nechtěl přijít. A teď jsem tady sám, s rodinou se nesmím stýkat, jelikož jsou nižšího postavení než já a co je s Casem nevím vůbec. Jediná věc, kterou jsem věděl byl fakt, že zbytek mé rodiny jsou Bety a že se jim žije v zásadě dobře. Za informace o životě mých nejbližších jsem byl doktoru Neemanovi víc než vděčný, ale ta nejpodstatnější informace kde je Casey mi stále chyběla.

„Nech to být." Zamumlal jsem a obrátil se na bok zády k Ryanovi. Ten se na mě ale hned natiskl a pevně mě objal.

-

„Myslíte, že to bude probíhat jako normálně?"

„Snad ano. Jediné, co bych si totiž přál je dostat nějakou památku na tuhle akademii, stačil by mi diplom, který bych si třeba nechal zarámovat a pověsil si ho do své kanceláře, kterou snad dostanu a už budu mít klid." Zastavili jsme se s Finnem a nechali Briana udělat ještě pár kroků než se zastavil a otočil se na nás. „Hele, ne. Sorry. Já vím, že se posledních pár dnů chovám jako kretén, ale já prostě už chci mít od všeho tohohle pokoj."

„Ale B, brácho! To my přece taky. Jen ještě dneska a pak už to snad bude lepší, co?" Nastavil Finn pěst a usmál se. Brian se usmál a objal Finna.

„Ale né! Nejsou to mí oblíbení mořští koníci?" Ženský zvonivý smích nemůže patřit nikomu jinému než Victorii, naši kamarádce, která patří do třídy k Brianovi.