Jiný A/B/O

4.

První týden byl ještě dost chaotický. My tři se snažili držet pravidel a chodit na přednášky, vlastně...zase tak moc se to nelišilo od mého normálního života. Pokud jste ovšem nepočítali to, že jste v cizím městě, nevíte nic o své rodině, svém příteli, musíte dodržovat spoustu pravidel a učit se novému chodu světa.

Dozvěděli jsme se, co vůbec budeme dělat ve škole. Budeme mít hodiny o Alfách, Betách a Omegách, abychom se dozvěděli co nejvíc. Pak budeme mít normální hodiny ekonomiky a marketingu. Občas nějaká hodina literatury, abychom nebyli úplní ignoranti, jak vždycky s oblibou říkala má učitelka na střední. A co třetí den tělocvik. To mě potěšilo nejvíc. Tělocvik je takový jednoduchý a je to jistota, tam se nemá co změnit.

Vážně jsem byl tak naivní, když jsem si tohle myslel? Mé nadšení opadlo hned při prvním tělocviku, kdy jsme hráli hurling. Myslím, že ať už bychom hráli cokoliv, dopadlo by to stejně. Protože hrát cokoli s Alfami je o život. Jsou velmi ambiciózní, což se ve hře rozhodně projevuje.

Nevím, jestli nás chtěli naši učitelé zabít a tím nás vlastně roztřídit na opravdu silné Alfy a ty ostatní, protože kdyby to bylo na mně, zrovna tuhle hru bych nezvolil. Přišlo mi, že se už ke konci nesnažili hrát a spíš se párkrát málem umlátili pálkami, když se jim nelíbilo, jak protihráč hraje. Brian měl po hře opuchlé zápěstí se kterým nemohl hýbat, a šel na ošetřovnu, mně se rýsovala modřina na levém stehně. Finn neměl žádné zranění, ale zato málem jednomu klukovi zlomil ruku.

Taky se objevily první případy rutu. Finn opět demonstroval jednu ze svých teorií. Podle něj dostaly rut brzo ty Alfy, které podle něj dřív něco brali, jakože nějaký doping. Přece by to jinak nemohli mít po pár dnech.

Na okraji města byl zřízen bordel plný Omeg. Nelíbilo se mi to hanlivé označení bordel a tak jsem tomu říkal jednoduše dům Omeg

Včera jsme dostali mobily. Doma jsme se všichni rozhodli zavolat rodině, ale nedovolal se nikdo. Čísla neexistovala.

Zrovna jsem si zapisoval témata na debatu, která čekala naší třídu za tři dny, když mi přišla sms od Briana.

Čus, zajdi si do nemocnice. Zakládají nám karty. My dneska měli zkrácené přednášky s Finnem, takže jsme už tam byli a už jdeme domů.

B.

Mobil jsem schoval zpátky do kapsy a dopsal si poslední témata. Debaty byly důležité, záležela na nich naše budoucnost, jak nám bylo vysvětleno. Tady v akademii nebudou žádné testy ani zkoušky, jako v normální škole. Tady existují debaty. Dostaneme různá témata, na které se doma připravíme. Pak v určený den se sejdeme v debatní místnosti, kde nebudeme jenom my z akademie, ale budou tam starší Alfy, které vedou nějaké firmy, nebo se angažují na jiných vysoce postavených místech ve společnosti. Tyto Alfy nám zdělí nějakou problematiku a budou po nás vyžadovat, abychom diskutovali a snažili se přijít na nějak řešení, nebo aspoň sestavit plán, jak dočasně přistupovat k problému, či nějaké jiné záležitosti.

Při těch debatách nás budou starší Alfy velmi pozorně poslouchat a sledovat, na základě toho co vypozorují nám napíší hodnocení. To ale neuvidíme, protože ho dostane vedení, které je přiloží k našemu profilu. Až za půl roku opustíme akademii, na základě ohodnocení se začleníme do společnosti.

Záleží tedy pouze na nás. Pokud se budeme hodně snažit a získáme mnoho dobrých ohodnocení, můžeme se dostat i na post zástupce ředitele nebo více prezidenta a po nějakém čase, až naše nadřízená Alfa uzná za vhodné, může nám přenechat svůj post a co já vím, odejít třeba do důchodu.

Je tady ale ještě jedno pravidlo pro diskuze. Vždy se všechny přísedící Alfy musí shodnout na jedné Alfě z nás, která získá dá se říct body navíc, speciální ohodnocení. To ale při každé diskuzi získá jen jeden. A tak jsme se s Finnem a Brianem domluvili, že se každý zapíšeme do jiné třídy, abychom u diskuzí nemuseli proti sobě jít a být si konkurencí.

Sbalil jsem si věci do batohu a vyrazil ještě do jídelny. Musím říct, že Bety, které pro nás vařily byly snad osobně vybrány vedením a pocházely z nejlepších restaurací v celém Irsku. Jídlo bylo naprosto úžasné.

Ale nebylo to ani nic překvapivého. Nakonec - byli jsme přeci Alfy, takže pro nás jen to nejlepší.

Sedl jsem si k volnému stolečku a čekal, až mě přijde obsloužit nějaká Beta. Ta přišla o chvíli později. Mladá, malá blondýnka s kaštanovýma očima. Potěšilo mě, když jsem se od ní dozvěděl, že dnes máme na oběd stew. Nebo-li dušené maso se zeleninou. Máma ho většinou dělala z hovězího masa, teď jsem měl na talíři jehněčí maso. A bylo to perfektní.

Poděkoval jsem blondýnce, která mi odnesla prázdný talíř a řekl ji, aby vyřídila kuchaři, že to bylo vynikající, jako vždy. Beta se na mě zářivě usmála, asi se jí nestávalo často, aby tady nějaká Alfa něco chválila. Poděkovala, slíbila, že to vyřídí a odešla. Já se zvedl a vydal jsem se do nemocnice.

Nemusel jsem moc spěchat, nemocnice nebyla tak daleko. Město se za poslední dny změnilo, už nebylo tak pusté. Jak to tak vypadalo, z měst odvezli jen Alfy a Omegy. Myslím, že Bety byly seznámeny s novým řádem světa, stejně jako my a pak druhý den prostě začaly fungovat jako Bety a podřizovaly se nám. Jediná věc, která jim mohla být útěchou byla skutečnost, že aspoň zůstaly ve svém městě. Šlo na nich poznat, že z tohoto systému nejsou nadšení, ale s tím nikdo z nich nemohl nic udělat. I tak si myslím, že dopadli dobře. Oni jediní zůstali normální.

Záviděl jsem jim to.

V nemocnici mě nasměrovala Beta na recepci do určitého oddělení a já se pak posadil mezi pět dalších Alf v čekárně. Ještě před týdnem bych si volnou chvíli krátil na mobilu projížděním internetu. Stejně jako ostatní v čekárně. Ale teď jen všichni seděli, koukali do bílé zdi a mlčeli.

Když došlo k rozdělení Alf, Bet a Omeg, bylo přerušeno veškeré spojení se světem. Nešla televize, nešlo se připojit na internet, mobilní čísla nefungovaly. Ale slibovali, že se to vše brzy vyřeší. Při včerejším předání mobilů už byla spušťěná nová síť a nová čísla, jak už jsem říkal, domů jsme se dovolat nemohli, fungovaly jen naše nová čísla.

„Můžeš jít." Ozval se kluk, který vycházel z ordinace a držel mi pootevřené dveře.

„Dobrý den." Řekl jsem, když jsem vešel, ale ještě jsem se na doktora nepodíval, nejdřív jsem se otočil ke dveřím a opatrně je zavřel, protože byl průvan, tak aby to zbytečně moc nebouchlo.

„Jméno?" Zeptal se mě lékař, aniž by ke mně vzhlédl, protože si něco zapisoval do nějaké karty, a já si sedl na židličku naproti němu.

„Damian Wood."

Lékaři vypadlo pero z ruky a překvapeně se na mě podíval.

„Damiane? Pane bože! To snad není možný. Strašně moc rád tě vidím!"

Chvíli jsem na něj nechápavě koukal. Pak jsem ho ale poznal a dolní čelist mi spadla snad až na zem.

To snad není možné. To bylo trefné.