Jiný A/B/O

25.

Daniel byl k neutišení, už skoro hodinu mi smáčel tričko svými slzami.

„Pojď, půjdeme do postele, potřebuješ si odpočinout." Znovu jsem se pokoušel mu domluvit. Ale znovu to nemělo žádný účinek. „Danieli, potřebuješ si odpočinout, nemůžeš se takhle namáhat, mysli na miminko."

„Nem-nemůžu k-když...!" Přerušily ho nové vzlyky.

„Danieli, no tak! Klid, podívej se na mě, dýchej." Poručil jsem mu, když začal štkát tak, že až chvilkami lapal po dechu. Zvedl ke mně své uplakané oči. „Nádech a výdech. Teď pořádný nádech ... a výdech." Zněl jsem jako ten doktor, ale měl jsem o něj velký strach. Pohladil jsem ho po břiše a rukou tam pak setrval, cítil jsem, jak silně dítě kope, ale Daniel jako by to vůbec nevnímal. „Pojď, lehneme si do postele. Musíš se uklidnit. I miminko je z tebe celé rozrušené." Brunet sjel pohledem ze mě na mou ruku, položenou na jeho břiše, pak kývl. Obmotal jsem kolem něj paži a pomohl mu vstát.

„Nemusíš se bát. Robin je teď někde v bezpečí. Kdyby mohl, tak by určitě zavolal. Pár dní počkáme a on zavolá. Uvidíš, je v pořádku."

Nevěděl jsem, jestli tím víc utěšuji Daniela, nebo sebe. Sám jsem byl vyděšený z myšlenky, že by se mu opravdu něco vážného stalo. Co by pak bylo s Danielem? Vždyť by to sám nepřežil. Ne, Robin musí být v pořádku, čeká na něj jeho mate a taky budou mít dítě. On prostě musí být v pořádku!

V noci jsme se moc nevyspali. Sice mi chvíli po té, co jsme si lehli, Daniel usnul vyčerpáním v náručí, ale během noci jsme se oba budili.

4. dubna

Druhý den bylo brunetovi ještě hůř. Ráno jsem mu opět dal vitamínové tabletky a pak se do něj snažil nacpat aspoň kaši a nějaké to ovoce, jak mi doporučil lékař. Zapnuli jsme televizi a celý den průběžně sledovali zprávy o Americe.

„Nemám zavolat třeba Ryanovi?" Nabídl jsem mu, když se vrátil do obýváku.

„Ne, chci být sám." Zastavil se u okna a sledoval potemnělou oblohu. Došel jsem k němu a zezadu ho objal, dlaně jsem umístil na vystouplé bříško. Najednou si Daniel zhluboka povzdechl a začal si třít bříško.

„Copak se děje?"

„Poslíčci," zafuněl.

„Bolí to?"

„Ne, je to jen nepříjemné, to rozchodím." A tak chodil, tam a zpátky. Sledoval jsem ho a u toho poslouchal zprávy o počasí v Irsku. Taky měla přijít nějaká smršť. Radili, aby nikdo nevycházel z domu, pokud nutně nikam nemusí.

-

Kolem půl jedenácté v noci začala bouřka, ale opravdu pořádná. Ležel jsem na boku, jednu ruku pod hlavou a druhou jsem hladil Daniela. Před chvílí jsme šli opět rozchodit poslíčky.

„Opravdu nebudeš rodit?" Měl jsem obavy, protože falešné kontrakce se během dne dostavily několikrát. Našel jsem si něco na internetu a nově nabyté informace mě moc nepotěšily. Navíc byl momentálně Daniel ve velkém stresu kvůli Robinovi.

„Ne, je to tím, že jsem málo pil."

„No já ti nevím, byly často."

„Neboj," stiskl mi ruku, „kdybych rodil, tak bych ti to řekl jako prvnímu." Zasmál se a pak si upravil polohu na spaní.

5. dubna

Budil jsem se v půlhodinových intervalech. Vždy, když se Daniel trochu zavrtěl, nebo si něco zamrmlal. Za těch pár dní jsem si zvykl mít lehké a obezřetné spaní. Venku stále pršelo, měl jsem strach, že bychom mohli uváznout doma. Omega opět něco nespokojeně zamumlal a znovu si upravil svou polohu. Počkal jsem, až se uvelebí a pak se k němu přitulil. Ruku ochranářsky kolem bříška Omegy a hlavu jsem si položil k jeho rameni. Nadechl jsem se a nasál vůni, která z jeho těla vycházela. Nadechl jsem se ještě víc a slastně přivřel oči. Ani jsem si v minulých dnech neuvědomil, že tak krásně voní.