Jiný A/B/O

17.

Po čtyřech dnech jsem se opět vrátil zpátky a více poznal Andrewa. Byl jen o čtyři roky starší než já a ...upřímně? Asi bych si s ním popovídal lépe, kdybych neměl hlavu plnou Case a jeho případného manžela. Krucinál! Za ty tři dny, které tu jsem, se mi nepodařilo ani jednou mého bruneta odchytnout a popovídat si v soukromí.

Podíval jsem se na budík, ukazoval dvě hodiny ráno. Nespokojeně jsem si odfrkl a otočil se na bok. Cas mi dělal těžkou hlavu nejenom přes den, ale taky jsem se poslední dny skoro vůbec nevyspal. A pak uslyším klepání na dveře. Velmi tiché. Přetáhnu si pokrývku před hlavu a snažím se to zaspat. Ale klepání se ozve zase a pak ještě jednou. Naštvaně odhodím přikrývku bokem a spustím bosé chodidla na studenou zem. Dojdu ke dveřím a když je otevřu, čeká mě milé překvapení. Rychle se rozhlédnu po chodbě a když se ujistím, že nás nemá kdo vidět, chytím Case za zápěstí a vtáhnu ho do pokoje. Jakmile jsou dveře zavřené, vrhne se mi brunet kolem krku. Chci ho políbit, tak moc chci! Ale... je tady ta věc, která mě trápí a já potřebuji vědět, jestli je to pravda. Dokud to neuslyším přímo od Case, budu si dál říkat, že to není pravda a Hamond mi lhal. Brunet se ke mně tiskne a já, ačkoli nechci, se od něj odtáhnu.

„Casi, musíme si promluvit." Vydechnu mu do obličeje, jelikož stále stojíme velmi blízko.

„Děje se něco?"

„Chtěl jsi mi něco říct." Ve tmě moc dobře nevidím, ale vsadím se, že zaťal čelist, jelikož jsem nakousl téma, které mu nejspíš není příjemné. Což se dá poznat i z jeho napjatého držení těla. Dlaní mu sjedu po předloktí až k pevně zaťaté pěsti. „Co jsi mi chtěl říct?" Dovedu ho k posteli, na kterou se posadíme, Cas stále neodpovídá. Chytím ho za bradu a natočím jeho hlavu k sobě. Postel je blíž u okna, takže rozeznávám jeho rysy v obličeji. Tak teď, nebo nikdy. „Casi...máš...jsi...uh, je Hamond tvůj manžel?" Cas několikrát rychle zamrkal a vyvalil na mě oči, otevřel pusu a já čekal, co mi řekne.

„K-kdo t-ti to řekl?"

„Hamond." Semkl rty a obrátil hlavu k oknu, aby unikl mému pohledu z očí do očí. A já viděl, jak se mu lesknou.

„Dami...já...rozhodně jsem nechtěl, aby...aby ses to dozvěděl od někoho...ale já," povzdechl si, „já ti t-to prostě ne-nedokázal říct, když jsme se po tak dlouhé d-době viděli. A-a že t-ti to řekl zrovna o-on." Popotáhl a utřel si uslzený obličej rukávem.

„Vysvětlíš mi, jak se to stalo?" Snažil jsem se mluvit neutrálním tónem, ale bolest v mém hlase byla jasná.

„Nenávidíš mě teď?"

„To jsem neřekl." Nenávidím leda tak Hamonda.

„Víš, před půl rokem...na začátku, kdy vzniklo to dělení..."

„Ano?"

„Bylo to strašně chaotické a taky...nefér. Jako Beta jsem nesměl do školy. Zpočátku jsem to nechápal, proč zrušili školy. Nesměl jsem z domu. Táta taky pár dní nešel do práce. Jen jsme byli doma a čekali, co se bude dít. Ve městě byli vojáci a ve dne i v noci stále někoho odváželi. Jednou jsem z okna viděl sousedku, která zastavila jednoho vojáka a začala na něho něco křičet, jen ji něco vpíchl do krku a pak její bezvládné tělo naložil do prvního vojenského auta, které jelo. Vyděsilo mě to natolik, že jsem se pak několik hodin k oknu ani nepřiblížil. Táta říkal, že se už nikdy nevrátila do svého domu." Přitáhl jsem si ho do objetí a položil se s ním na postel. „Bylo to strašné! Hrozně jsem se bál. A pak začali vystěhovávat domy v naší ulici. To už byl táta v práci. Ale ne ve své. Sehnal si přes někoho místo poslíčka v nějaké firmě. Chtěl, abych zůstal doma a vůbec nevycházel. Špatně jsem spal, bál jsem se, že jednou v noci zazvoní i na nás a my budeme muset náš dům opustit. Ve dne to nebylo o nic lepší. Byl jsem sám doma a jen jsem slyšel, jak venku jezdí ty dodávky! Celé dny jsem byl zavřený ve svém pokoji. Seděl jsem a v rukou měl naši společnou fotku a vzpomínal na všechny naše společné chvíle." Sevřel jsem ho pevněji ve svém objetí. Zatímco co já se na akademii seznamoval s novým režimem, Cas umíral strachy. „A jednou došlo i na nás, byli jsme mezi posledními v naší ulici, kteří se museli vystěhovat. Zrovna jsme večeřeli. Zazvonil zvonek, táta šel zjisti, co se děje. A pak se vrátil a řekl mi, ať si zabalím věci." Natiskl se ke mně víc a obličej mi zabořil do hrudi. Jednou rukou jsem ho vískal ve vlasech a druhou ho pevně objímal a tisk si ho k sobě do bezpečí. „Zůstali jsme v Dublinu, ale v úplně jiné čtvrti. Šli jsme na úřad nahlásit své nové bydliště a táta byl zařazen do nové práce. Jakožto plnoletý jsem taky musel nastoupit do práce. Umýval jsem nádobí v restauraci. Ale hned první den, kdy jsme se nastěhovali jsem večer utekl. Nechtěl jsem v tom domě být. Běžel jsem a proplétal se městem tak, aby mě nikdo nechytl. Ale nakonec jsem to stejně málem schytal. Fakt chybělo málo a chytili by mě. Tehdy jsem poprvé potkal Hamonda, který mi pomohl a dovedl mě zpátky domů."