Jiný A/B/O

20.

9. března

Caseyho pohled:

Poslední dny jsem byl velice nesoustředěný. Bylo to zapříčiněno Hamondovým chováním. Snažil jsem se mu vyhýbat, protože jediné, čeho jsem se od něj vždy dočkal, byla jen chladná odezva. Ale nedařilo se mi to, vždycky jsem na něj v průběhu dne narážel. Přistihl jsem sám sebe, že jsem se mnohdy přikrčil v očekávané ráně, která ale nikdy nepřišla. A večer jsem se bál přijít do pokoje, který jsem se svým manželem sdílel. Najednou jsem se v jeho přítomnosti necítil tak dobře, jako v průběhu minulých měsíců. Nemohl jsem v něm najít potřebnou oporu. Ale neměl jsem mu to za zlé. Věděl jsem, že je to kvůli mně a Damimu. Nemohl to překousnout. A já se snažil ho více neštvat. I když to jediné, co jsem chtěl, bylo trávit všechen možný čas s mým přítelem, musel jsem to odsunout do ústraní.

Dami poslední dny trávil spíše u sebe doma v Kinsale, takže ho ani on nemohl více rozzuřit. A přesto se stalo to, co jsem nikdy nechtěl.

Podíval jsem se vedle sebe na druhou polovinu postele, kde spal Hamond. Stále jsem nemohl pochopit, jak to mohl udělat. Nesliboval náhodou mému tátovi, že se o mně postará? Bolelo mě to. Na těle i na duši.

Seděl jsem opřený o čelo postele, kolena přitažené k hrudi a hlavu položenou na nich. Oči mě pálily od slz a já si byl téměř jistý, že víc slz už bych vyronit nedokázal. Dnes v noci už jsem všechny vyplakal. Tvář mě bolela od Hamondovy facky.

Nechtěl jsem s ním být v posteli, ani v jednom pokoji, ale neměl jsem kam jít. Kdyby tu byl Dami, už bych trávil zbytek noci u něj v pokoji, ale nebyl tu. A já ho teď tak moc potřeboval.

Přemýšlel jsem, že bych stejně šel do jeho pokoje, ale pak jsem si vzpomněl, že se u něj maluje a všechno je zakryté igelitem. K Jane a Joyce jsem jít nechtěl, protože bych musel spoustu věcí vysvětlovat. Vsadil bych se, že to k čemu dnes došlo, bylo z toho důvodu, že Hamond si domyslel, že jsem s Damim něco měl v minulých dnech. A víc lidí to vědět nepotřebuje.

Zahlédl jsem venku světla auta, které zrovna přijelo. Podíval jsem se na hodiny, které ukazovaly půl čtvrté. Pomalu jsem vylezl z postele, oblékl se, jelikož jsem byl stále nahý a potichu se vydal zjistit, kdo přijel.

Damianův pohled:

Už vím, že zítra budu úplně mrtvý a nepoužitelný. Protože když jsem před třetí skončil s účetnictvím a měl v plánu si jít konečně lehnout, zavolal mi jeden vedoucí Beta z restaurace, že mají nějaké problémy s dodavatelem. Nechápu, proč to nemohl nechat na ráno. Kdo dobrovolně pracuje ve tři ráno?

A tak jsem si vzal bundu a šel ke svému autu, abych mohl dojet pro potřebné papíry k Walterovi, jelikož jsem dost věcí v posledním měsíci vyřizoval ve Whitecastlu a ne u sebe doma.

Snažil jsem se být co nejvíc potichu, abych nevzbudil celý dům. Ani jsem pro jistotu nerožínal. Jen jsem si na cestu svítil mobilem. Teď jsem jen doufal, že někdo ze sloužících nebude ve tři hodiny ráno příliš aktivní a neskočí na mě s úmyslem mě zpacifikovat jako případného zloděje. To by mi fakt chybělo. Bez úhony jsem došel až do své pracovny, ve které už jsem si rozsvítil a dal se do hledání potřebných papírů s údaji dodavatele.

Během chvilky jsem uslyšel klepání na dveře. No super, takže se mi přece jen povedlo někoho probudit. Odložil jsem složku s papíry na stůl a šel otevřít. Jakmile jsem jen trochu pootevřel, vpadl mi do náručí můj brunet. Pousmál jsem se a pohladil ho po rozcuchaných vlasech.

„Casi! Zlato, proč nespíš? Čekal jsi na mě?"

„D-Dami." Odpověděl mi roztřeseným tichým hlasem. Trochu jsem od něj odstoupil a teprve teď jsem si ho pozorně prohlédl ve světle.