Jiný A/B/O

5.

„Jsi Alfa! To je skvělé! Já jsem taky Alfa." pokračoval dál a já stále jen zíral s otevřenou pusou. „Damiane?"

„M-máš vousy, nikdy jsi je neměl... tak jsem t-tě... ne-nepoznal." to bylo jediné, co jsem dokázal vykoktat.

Robin, který zmizel před čtyřmi lety teď stál přede mnou. Očividně šťastný a zdravý. Zdravý!

„Ale...ale co se stalo? Kde jsi byl? Proč jsi neposlal nějakou zprávu. Víš jak bylo tvým rodičům? A jak bylo mně, když mi zmizel můj nejlepší kámoš?"

„Já vím, ale opravdu-" nenechal jsem ho domluvit a pokračoval jsem.

„Nic nevíš, sakra! Už jsme si mysleli, že jsi umřel, že tě ten virus dostal. Tak jako všechny ostatní, kteří se najednou jen tak vypařili a nikdo už je nikdy neviděl. Jak po tom všem teď můžeš jen tak na mě koukat a vítat se se mnou? Bože!"

Byl jsem zmatený. Byl jsem naštvaný. Byl jsem ... v prdeli. Opět jsem nic nechápal.

„Všechno ti vysvětlím, nejdřív ale navrhuji, že uděláme všechny potřebné testy." Robin mě poplácal po předloktí a pak začal vyplňovat mnou kartu.

Vyplnit kartu a provést testy zabralo půl hodinu. Mezitím bylo ale ticho. Vysvětlení jsem se nedočkal.

„Řekneš mi teda, co se stalo?"

„Řeknu, ale ne tady. Vezmu tě k sobě domů."

„Domů? Jako zpátky do Waterfordu, kde jsme bydleli?"

„To by bylo fajn, ale ne. Teď bydlím v Newbawnu."

„Proč bydlíš v Newbawnu?"

„Protože mi tam byl přidělen dům. Jak jsem říkal, vysvětlím ti to, ale až doma." Vzhlédl ke mně a usmál se. „Seznámím tě s Danielem."

„Kdo je Daniel?"

„Omega. Můj mate."

Mezitím, co se Robin domlouval s kolegou, aby převzal jeho službu, já psal Finnovi sms, ve které jsem zmínil, že jsem narazil na Robina a potřebuju si s ním o všem promluvit a tak nevím, v kolik přijdu domů.

„Vážně to nebude problém, když teď odjedeš? Byl bych nerad, kdybych ti způsobil nějaké problémy."

„Sám jsi viděl, že před ordinací už moc lidí nebylo. A jestli ještě někdo přijde, tak se neboj, on to zvládne. Vlastně jsme se domluvili, že já vezmu směnu za něj." Pokrčil rameny a otevřel dveře od auta. Já se posadil na místo spolujezdce.

Robin začal mluvit teprve až jsme vyjeli z Wexfordu a jeli pět minut po N25.

„Já chápu, že jsi na mě naštvaný, že jsem se neozval, ale já jsem opravdu nemohl. Tohle byl tajný vládní projekt. Ty si ani neumíš představit, jak vyděšený jsem byl já, když mě jednou prostě vzali do auta a pak zavřeli v nějakém ústavu. Byl jsem tam dva a půl roku. Teprve pak jsem mohl ústav opustit a odstěhovat se do domu, který mi byl přidělen. Ani netušíš, kolikrát jsem chtěl všechno vzdát a prostě se sbalit a odjet zpátky do Waterfordu... a přísahám, že bych to i udělal, kdybych u sebe neměl Daniela. Spolu jsme to dokázali nějak přestát."

„Vládní projekt? Jak jako projekt? Já myslel, že to byl nějaký virus." Robin se hořce zasmál.

„Ne, tohle bylo plánované. Dělo se to už delší dobu, ale teprve před čtyřmi lety se to rozhodli vyzkoušet trochu ve větší míře."

„Takže i tohle plánovali? Tohle šílenství, které se teď děje? Alfy, Bety, Omegy? Tohle testovali ne? Jak to bude fungovat."

„Ty jsi byl vždy velmi vnímavý a chytrý. Nech si to pro sebe."

„Vůbec se mi nechce, tohle by měli lidé vědět! Nikdo nemá právo rozhodovat za nás! Jsme snad zvířata, abychom nemohli svobodně uvažovat, podřizovat se někomu a nemít svůj názor? Tohle přece nemůžou myslet vážně!" Robin prudce zabrzdil. Jediné štěstí bylo, že cesta byla opuštěná, jinak by do nás někdo určitě narazil.

„Damiane, jsem tvůj přítel, takže tohle ber jako přátelskou radu a varování. Nechci ti vyhrožovat, ale pokud někomu řekneš o tom, co se doopravdy děje, dopadneš hodně špatně. Nechci, aby se ti něco stalo a proto tě varuju. Podřiď se společnosti. Nejsi na tom vůbec špatně, jsi Alfa, takže si o svém životě můžeš rozhodovat. Pokud se nebudeš chovat jako normální Alfa, tak si piš, že si toho někdo všimne. Teď není vhodná doba být jiný a vybočovat z řady." Naposledy se na mě chladně podíval a pak se zase rozjel. Zbytek cesty probíhal v tichosti.

Zastavili jsme před hezkým venkovním domem. Robin vešel dovnitř a volal svou Omegu, já vešel za ním a zavřel za sebou dveře.

„Lásko, už jsi doma? Myslel jsem, že přijedeš až poz-ah!" Ve dveřích od obýváku se objevil muž a když mě uviděl a nasál mou vůni, padl na kolena, dal ruce za záda a sklopil hlavu. Zmateně jsem na něj koukal a pak jsem se podíval na Robina.

„Co to dělá?"

„Prokazuje ti úctu. Tak jak se sluší na dobře vychovanou Omegu." Odložil si svetr a přešel ke klečícímu muži. Jemně ho chytil za paži a pomáhal mu na nohy. „Vstaň. Tohle je Daniel, můj mate. Danieli, to je Damian Wood, než jsem se dostal do ústavu, byli jsme nejlepší přátelé."

„Rád tě poznávám." natáhl jsem k němu ruku.

„I já Vás, pane." Letmo mi ji stiskl. Nakrčil jsem obočí.

„Mně přece nemusíš vykat." Nic mi neodpověděl, jen uhnul očima na svou Alfu.

„Musí, jsi Alfa, on je Omega. Takhle to funguje." Pak si ho přitáhl do láskyplného objetí a věnoval mu několik polibků.

„Měl jsi mi zavolat, kdybych věděl, že přivedeš návštěvu, něco bych uvařil."

„Se mnou si vůbec nemusíš dělat starosti, bude mi stačit nějaký čaj." Vyhrkl jsem rychle, abych muži nezpůsoboval zbytečnou práci navíc.

„Určitě. Daniel ti nějaký udělá, mně kafe, jo?" pohladil ho po boku a pak na něj kývl. Omega odešla a mě Robin zavedl do prostorného obýváku, který byl spojen s jídelnou. 

Ke dnešnímu dílu Robin s Danielem.

Moc děkuji za překročení 200 přečtení a všechny votes a komentáře. Jsem ráda, že příběh někoho zaujal. :D 

Moomin ~