Falling Again (Larry Stylinson)

2. Část - Kdo jsou ti kluci?

Probudil jsem se další ráno, a moje mamka byla pryč. Znovu mě nechala s těmi čtyřmi cizinci. Proč jim věří a nechá je se mnou osamotě! Pro všechno co víme, můžou mě zabít! Co když mezi nimi je ten blázen co mi ublížil?

Vidím Louise, vypadá moc ublíženě z nějakého důvodu. Je stočený na židly ve spánku. Jeho tvář je zkroucená do grimasy bolesti. Trochu se hýbe a mumlá.

„Ne...ty nemůžeš...ale...Haz...” mumlá, jeho pohyby jsou čím dál tím silnější. Haz? Neřekl mi tak včera?

Proč se usmívám nad faktem že tenhle cizinec možná sní o mě?

Najednou spadl ze židle.

„Oh..” zasténal, ležíc na zádech. Rychle jsem předstíral že spím.

„Lou?” slyšel jsem jednoho z kluků, Zayna, zavolat ospalým hlasem.

„Spadl jsem” Louis zasténat, a myslím že jsem ho slyšel se zvednout.

„Kolik je hodin?” zeptal se irský přízvuk.

„Um...pozdní snídaně?” zasmál se Liam. „Pojď Niallere. Jdeme ti dát nějáke jídlo. Zayne? Jdeš?”

„Jop, jenom...co se směješ? odmlčel se. „MOJE VLASY!” zakřičel až jsem nadskočil.

„Pěkný” nadal mu Liam.

Louis na mě pohlédl a já jsem se posadil a podíval jsem se na všechny čtyři kluky ve svém pokoji.

„Doktoři říkají že budeš moc jít domů ke konci týdne, tvůj stav je stále stabilní.” řekl.

„Nejsme v Londýně?” ptám se a přemýšlím o tom co jsem zaslech včera v noci, když jsem na půl spal.

„Jo, máme byt dvacet minut odtud” řekl Louis když ostatní kluci odešli.

„My?” ptám se.

„Um...jo, ty a já zdílíme byt.” řekl a poškrábal se zezadu na krku.

„Proč žiju s tebou? Co můj dům v Holmes Chapel?” ptám se.

„Odstěhoval jsi se odtud před pár lety, a my žijeme spolu, protože jsme...nejlepší kamarádí.” řekl otočil se k oknu s povzdechem.

„Promiň” zamumlal jsem. „Můžu se tě na něco zeptat?” 

„Na cokoli” 

„Jak sem poznal vás kluky?”

„My jsme um... jsme spolu ve skupině.” vzdychl.

„Co?” ptám se.

„Jo. Podívej, já ti nemůžu tohle všechno vysvětlit, Haz-Harry” opravil se.

Je to pravda! Zdálo se mu o mě!

„Takže, už se neptám, ale proč jsem tady?” zeptal jsem se.

„Um...dostal jsi ránu do hlavy” řekl Louis tváří k oknu. Jeho hlas zněl roztřeseně, jako by se měl rozbrečet. „Já..um..já budu hned zpět.” zamumlal, otočil se rychle na patě a odkráčel z pokoje.

Proč se cítím tak ublíženě protože ode mě odešel? Tohle je prostě hloupé. Stále nemůžu uvěřit že je mi osmnáct.

Zkouším zaměřit svou mysl na takové věci. Moje mamka vchází dovnitř, říká že byla zpátky v jejím hotelu přes noc. Je jsem jen přikývl, stále přemýšlím o Louisovi.

Víkend pomalu uplynul. Moje máma odjela pár dní po tom co jsem se probudil, ale kluci mi dělali společnost. Zdají se být docela milí, ačkoli všichni vypadají trochu smutně kvůli mé ztrátě paměti.

Dobře, já si myslím že Louis může být trochu smutný, ale on se mnou sotva mluví a sotva se na mě podívá. Vím že je to divné, ale jsem z toho smutný.

„Proč se mnou Louis nemluví?” ptám se Liama jednoho dne, když je zbytek kluků v jídelně. 

Ty a on...jste si byli blíž než my ostatní. Myslím že ho to prostě jen bolí víc než nás ostatní.” pokrčí Liam rameny.

„Jak jsme se poznali?” ptám se, ačkoli neočekávám odpověď.

„To ti nemůžu říct, promiň Harry, strýček Simon ti to vysvětlí.” řekl. Jsem příliš nervozní se zeptat kdo je strýček Simon, že prostě jen přikývnu.

A konečně, pátek přišel.

Všichni sedí v mém pokoji, téměř se třesou nadšením že půjdeme domů.

„Paul je na cestě” řekl Louis. Paul. Mluví o něm často.

Právě teď jsme v čekárně, já na invalidním vozíku, i když můžu chodit. Je velmi brzo ráno - kolem čtvrté- a oni mi nechtějí říct, proč nemůžeme odejít v rozumnou dobu.

Podíval jsem se do haly a uviděl nějakého tvrdě vypadajícího muže, který vypadal jako by patřil k ochrance nebo něco, jak směřuje k nám halou. Nevypadal šťastně ani nešťastně. 

„Paule!” zakřičel Niall, a tvář toho muže se vyjasnila. 

Um, okay, proč nás jde vyzvednout muž co vypadá jako ostraha?

„Ahoj kluci.” řekl a usmál se na mě. Nervozně jsem se usmál zpět. „Připravení? Máme vzadu dodávku.”

Dodávka?

„Pojďme!” zvolal Niall a my jsme následovali Paula halou.

Skousl jsem si ret, když jsme odcházeli zadním vchodem, pak jsme vlezly do velké tmavé dodávky s tmavými skly, najednou jsem přehodnocoval, jestli znám tyhle kluky. Stále nevidím žádný důkaz našeho přátelství.

Cesta je celkem tichá. Brzy dosáhneme velmi draze vypadající budovy. 

„Pojďme” řekl Liam. 

„Tady žijeme?” Zalapám po dechu. Vidím Louise škodolibě se zašklebit a přistihnu se jak mu úsměv oplácím. Přikývne a podívá se jinam.

Cítím jak se můj žludek zachvěl a chci jít ...obejmout ho?

Sleduji je nahoru cestou do budovy , Louis vezme svůj klíč a otvírá dveře. Všichni jdeme dovnitř, a já jdu až za nimi, chci prozkoumat tohle místo kde jsem údajně žil.

Jdu do haly, vidím tři dveře od ložnic. Předpokládám že jedna je pro hosty a dvě zbývající pro mě a Louise.

„Tohle je tvůj pokoj”  řekl Louis ke mě a poklepe na dveře.

„Děkuji” říkám, čekajíc dokud neodejde pryč a otvírám dveře. Vypadá to, hádám, jak bych předpokládal že můj pokoj bude vypadat. Pak si všimnu nějakých obrázků. Jdu blíž a jeden zvedám.

Jsem to já a Louis. Široce se usmíváme do kamery, naše ruce jsou vzájemně proletené, ale já se dívám na moje písmo v zadu na rámu...Hazza&Boobear.

Hazza...myslím že tak my řekl...ta znamená že já mu říkám  Boobear? 

Omlouvám se jestli jsou tam nějaké chyby :)