Falling Again (Larry Stylinson)

28. Část - Telefonní Hovor

„Louisi...” mumlám, pozorujíc ho koutkem oka.

„Do prdele.” zamručí a oči má rozšířené strachem. „Do prdele.”

„Louisi, uklidni se.” říkám a otáčím se na něj. Vidím, že je otřesený.

„Uklidni se? UKLIDNI SE?!” křičí. „Naši nejlepší kamarádi jsou tam venku, možná v nebezpečí a ty mi říkáš, abych se uklidnil?!”

„Tvoje vyšilování jím kurva nepomůže, nemyslíš?” odsekávám a zakládám si paže na hrudi.

Otevřel pusu aby něco podotknul, ale pak ji zase zavřel a našpulil ústa.

„Přesně.” prohlašuji s úšklebkem. „Teď máme pár hodin. Do té doby by měli být zpět, dobře? Venku to vypadá pěkně na hovno, možná už jsou na cestě zpět.”

„Dobře.” říká a zuřivě přikyvuje hlavou. Musím zadržovat smích.

Proč musí být tak roztomilý, i v tak krutých chvílích? Zatřesu hlavou, abych vyhnal myšlenky.

Znovu se vracím do reality a všímám si, že Louis opustil pokoj. Jak je možné, že jsem si toho nevšiml?

Jdu do kuchyně, kde je opření o linku a mračí se na hrnek s čajem co má v ruce.

Procházím kolem něj a beru si svůj vlastní. Skvělý. Trapné ticho.

Sedám si ke stolu a foukám na svůj čaj, abych ho zchladil.

Vím, že bych měl přemýšlet o svých přátelích, mít o ně starosti, ale v součastné době nemůžu přemýšlet o ničem jiném než o Louisovi.

Způsob jak stojí, lehce shrbený. Jeho ruce se jemně chvějí a jeho oči, které nedokáže na nic zaměřit.

A všechno co chci dělat, je přijít k němu a sevřít ho v pevném objetí. Políbit ho a říct mu, že bude všechno v pořádku.

Ale to nemůžu...

„Harry?” ptá se Louis jemně a dívá se na mě těma smutnýma modrýma očima.

„Ano?” ptám se, neschopen odtrhnout svůj pohled od jeho.

„C-co když se jim něco stane?” 

„Nic se jim nestane. Ne, když je s nimi Liam.” říkám a on nepatrně pokyvuje hlavou, uvědomujíc si, že Liam není tak hloupý aby dopustil, že by se jím něco stalo.

Další hodiny se zdáli, že se jenom táhnou a táhnou, přestože moje bolest hlavy už odezněla.

Vítr je tak hlasitý, mám pocit, že dům odletí. Louis přechází z místa na místo a přemýšlí, kde by kluci mohly být.

Telefon začne zvonit, což nás oba donutí leknutím nadskočit. Louis ho utíká vzít z jeho místa na zdi mezi kuchyní a obývákem.

„Ano?” lapá po dechu. „Liame?”

„Liam?” přibíhám k němu.

 „Ano...my jsme... a vy kluci?... okay, dobře... ano. SLIBUJU!... ne, já- haló?” odmlčí se a všimne si, že světla v domě zablikaly. „Liame? Haló?”

„Co se stalo?” ptám se.

„Linka ohluchla. Ale jsou všichni v bezpečí.”

Netrpělivě si pročistím krk, abych se zeptal co to znamená.

„Poblíž pláže žije jeden muž, co je tam zahlédl a jakmile se dozvěděl o varování blížící se bouřky, tak pro ně šel a vzal je k sobě domů. Budou tam, dokud bouřka nepřejde.” Říká, procházejíc kolem mě a vyhýbajíc se mému pohledu.

„Oh.” je vše co můžu říct.

Následuji ho do obýváku a cítím se trochu naštvaně. Něco přede mnou skrývá a já chci vědět co to je.

Kurva. Zvedám se a mířím ke schodům.

„Harry? Kam jdeš?” ptá se Louis.

„Jenom si na chvíli lehnout.” pokrčím lhostejně rameny, snažíc se ujistit, že si nevšimnul mého naštvaného chování.

Najednou se zhasnou všechna světla a já zakopnu o schod.

Oh. Au.” říkám ze svého místa, sedící na zemi.

„Harry? Jsi v pořádku?” slyším Louise se ptát, ve stejnou chvíli, kdy slyším, že začíná padat déšť.

„Ano, jenom jsem spadl.” sténám a snažím se postavit na nohy.

„Tady.” říká Louis a já cítím, jak se kolem mě obtáčí paže a pomáhají mi se postavit.

Nevědomky, sebou škubnu pryč od jeho doteku, nechtíc muset potlačovat pocity, které to ve mě vyvolává.

„Promiň, jenom jsem se ti snažil pomoct.” říká, a v tlumeném osvětlení, na které si moje oči museli zvyknout, ho vidím couvat s rukama ve vzduchu.

„Ano, děkuji.” mumlám, neschopný se na něj znovu podívat.

„Fajn, proč už mě nemáš vůbec rád?” ptá se Louis zlomeným hlasem.

„To není vůbec ten problém.” prohlašuji, zírajíc na něj.

„Vážně? Tak co je ten problém?” ptá se, zvyšující hlas.

„Na tom nezáleží.” zavrčím a otáčím se od něj pryč.

„Ano. Záleží.” říká, a já cítím, jak mě jeho ruka popadá za zápěstí. Rychle se odtahuji.

„Proč na tom kurva záleží?!” křičím a otáčím se na něj.

„J-já...” zavrtí hlavou, očividně mi to nechce říct.

„To jsem si myslel.” říkám, zakládám si ruce na hrudi a bojuji se slzami, které mě štípou v očích.

„Co to má znamenat?” ptá se a vzhlíží ke mě.

„Vy kluci přede mnou něco skrýváte, od té chvíle co jsem se probudil v nemocniční posteli! Slyšel jsem vás šeptat a mluvit o mém vzpomínání. Všiml jsem si jak se Liam s Nialle chovají mnohem zdrženlivěji, když jsi na blízku. Já vím, možná jsem nejmladší ze skupiny a nepamatuji si moc zkušeností, ale já nejsem zasraný idiot!” říkám, můj hlas postupně nabíral na hlasitosti, až jsem na konci křičel.

„Je mi to líto.” je všechno co Louis řekne. Je mu to líto.

* * * * * * * * * * * * *

Louis' POV

„Je mi to líto.” zamumlám.

Už to nemůžu dál snášet. On na mě křičí a můj Haz je pryč. Už mu tak nemůžu říkat, protože je pryč. A já už nejsem jeho Boobear...

„Proč je to pro tebe vůbec důležité?” ptám se, udivený proč na tom záleží. Nemůžu mu říct, že ho miluju, že je můj přítel.

„Já... já jen...” koktá, a vztek se vytrácí z jeho obličeje. Co skrývá?

„Takže teď máš taky své vlastní tajemství?” ptám se kousavě. „Hádám, že to nás dělá vyrovnanými.”

Otáčím se a začínám se řítit z pokoje, naštvaný, protože mi nic neřekl. Vím, že jsem nebyl fér, ale já nemůžu-

Můj krátký sled myšlenek je přerušen nejbolestivějším výkřikem na světě, při kterém tuhne krev v žilách, otáčím se a vidím Harryho, jak si svírá hlavu v dlaních předtím, než jeho tělo dopadne bez života na podlahu.

Můžu vám prozradit jen jedno, v příští části se VÝRAZNĚ posuneme dál v ději.