Falling Again (Larry Stylinson)

3. Část - Spící chlapec

Je to divné. Být tady. Všichni kluci se snaží, abych se cítil vítaný, ale mě příjde prostě zvláštní být s partou na kterou si nemůžu vzpomenout.

Často si všímám že na mě Louis zírá. Je to stále můj první den co jsem tady, v bytě kde žiju s Louisem. Nechal jsem fotky nás dvou ve svém pokoji.

Všichni máme večeři a Niall dokáže sníst víc než jsem si myslel že je možné u tak maladého kluka - ačkoli jsem mladší než on. Všichni mi stále odmítají říct jak jsme se stali skupinou. Všichni jen říkají „Strýček Simon ti to řekne” , možná bych měl vědět kdo je strýček Simon?

Povzdech jsem si, když jsme si všichni sedli a zapli rádio. Liam, Niall a Zayn odešli brzo, zůstali jsme jen já a Louis.

Dobře...tohle je trapné. Je na mobilu a zuřivě do něj ťuká.

„Co se děje?” ptám se a sleduji jeho svraštělé obočí.

„Um...nic, to jenom-” jeho mobil zazvonil. „Hej, Lottie, teď neni vhodná doba...dobře, ne ale...” odešel s pokoje, nechal mě samotného.

Lottie? Proč mě bolí že mluví z dívkou. Jsem tak hloupý.

„Tak jim udělej svačinu!” slyším ho říkat když přichází zpět do pokoje. „Ne, mě to nezajímá! Ale je jím sedm! Ano, já vím...ale ty je hlídáš...to není moje starost...ne, nemůžu ti přijet pomoct. Já vím že není časový rozdíl mezi Doncasterem a Londýnem, ale stejně je to dost daleko...dobře, kdy bude mamka doma?”

Tázavě jsem se na něj podíval. Jenom si povzdechl a usmál se na mě.

„Fajn, kde je Fizzy? Je teď mamka doma? Okay, dobře, dej mi ji...yeah, miluju tě, měj se. Nech mě mluvit s mámou...čau, mami...um, jo...dobře, NE! To doufám... mhm, taky tě miluju, a udělej dvojčatům svačinu, Lottie je idiot...jo, miluju tě, čau” položil telefon.

„Jsi v pohodě?” 

„Máš štěstí že máš jenom jednu starší sestru, a ne čtyři mladší.” zívl.

„Proč jsi mluvil o Doncasteru?” Ptám se.

„Odtud jsem”

„Nejsi z Londýna?”

„Ne, nikdo z nás není” Usmál se a zavřel oči.

„Vážně? Odkud je Zayn a Liam?” ptám se, vím že Niall je očividně z Irska.

„ Zayn je z Badfordu, a Liam z Wolverhamptonu” řekl Louis. Seděl jsem naproti němu, a nutně jsem si chtěl jít sednout za ním.  „Víš, Curly, není zdvořilé zírat.” škodolibě se zašklebil.

„Já...já j-jsem nezíral” koktám. Proč koktám? Co se stalo že jsem zíral? PROČ SE POŘÁD ŠKLEBÍ?!

„ To je v pořádku” povzdechl si, jeho tvář znovu klesla do smutného výrazu. Už jsem si zvykl. „Jdu do postele. Dobrou Haz” vstal a odešel z pokoje.

* * *

Dalšího rána vstávám brzy. Slyším šeptání z Louisova pokoje. Vstávám a vyplížím se z pokoje.

Jeho dveře jsou trošku pootevřené. Lehce do nich šťouchnu aby se otevřely trochu víc, a já mohl vidět do pokoje.

Dívám se jak spí, přikrývka odkrývá hodně z jeho těla. Je jenom v pyžamových kalhotách. Vidím jeho holou hruď a musím přiznat, neni to špatný pohled - počkat, co? Odkdy si myslím že jsou kluci atraktivní?

Jsem vyrušen ze svých myšlenek, když začne znovu něco šeptat. Hodně se pohybuje, jeho ruce jsou sevředé do pěstí. Vkročil jsem do jeho pokoje, nejistý co chci vůbec udělat.

Přišel jsem blíž a uvědomil si že je zpocený. Nevědomky jsem se natáhl a odhrnul vlasy z jeho tváře, bylo to velmi krátké, ale viděl jsem to. Pár sekund poté co se moje ruka dotkla jeho tváře, jsem viděl  jak se jeho tělo uvolnilo.

Vážně jsem to viděl, nebo se mi to jenom zdálo? Podíval jsem se na hodiny, jsou tři hodiny ráno, povzdechl jsem si.

Chtěl jsem vidět jestli se znovu něco stane, takže jsem se znovu natáhnul k jeho tváři a přeběhl prsty přes jeho tvář. Viděl jsem jak se znovu uklidnil pod mým dotekem. Celé jeho tělo se uvolnilo. Zalapal jsem po dechu a odtáhl se.

Je to téměř jako by mnou proběl elektrický proud.

Vidím jak se jeho tvář znovu stáhla do trpkého výrazu.

„Ne...” zašeptal ze spánku a stočil se do klubíčka. Vidím jak se jeho záda třesou a jeho svaly se napínají.

Sedám jsem si na jeho postel, natáhnu svou ruku a hladím jemně jeho horká záda, ignorujíc fakt že moje srdce bije dvakrát rychleji než normálně. Cítím jak se ulidňuje pod mou dlaní a brzo potí slyším slabé chrápání unikající z jeho úst. 

Proč se cítím tak pyšně? A ochranářsky...neměl bych se tak cítit. Vím že řekl že jsme byly přátelé...ale tohle, tohle není to co cítím k ostatním přátelům.

Povzdechnu si, stále hladíc jeho záda, líbí se mi jak hebká je jeho kůže... počkat, co? Proč takhle přemýšlím?

Najednou se převalí blíž ke mě. Tiše zalapám po dechu když spočine hlavou na mých kolenách. Jeho tvář teď vypadá klidná, jak mírumilovně spí.

Natáhnu svou ruky, abych mu ještě jednou odhrnul vlasy z tváře a všimnu si jak se jeho rty pootevřou a pohybu za jeho víčky.

Zajímalo by mě o čem sní.

Najednou se v mé mysli oběvý nový strach. Co když se probudí a budu tady já? Co si bude myslet?

Pomalu začínám vstávat a lituju jak brzo se do jeho tváře vrací trpký výraz.

„Ne... Haz, nechoď...” zašeptá, natáhne se ke mě, jeho oči jsou polootevřené.

Jeho krásné, prosící, modré oči. Cítím jak se moje srdce krátce zadrhne, před tím než ho nechám vzít mojí ruku a ztáhnout mě zpátky na postel. 

Hned jak dopadnu na postel, přitulí se na mně, jeho tvář je na mé hrudi. Cítím jak mu buší srdce, je stálé a klidné jako jeho spánek.

Chci se vyhnout vysvětlování dnešního rána, ale nemůžu. Né že by byl příliš těžký, proště jen nechci rušit jeho spánek.

Takže jsem se rozhodl že ho nechám spát a jemně jsem kolem něj ovinul paže. Poslouchám jeho pravidelný dech a haraju si s jeho vlasy.