Falling Again (Larry Stylinson)

10. Část - Sny

„Takže...?” ptá se Louis, když vchází do kuchyně, kam se přemístili všichni kluci.

„Stále jsem si nevzpomněl na nic víc.” povzdychnu si s povzdechem, když padám na židly u stolu. 

„Myslel jsem co si myslíš o naších videích na schodech? Cítíš, že nás znáš o něco líp?” ptá se a položí talíř s jídlem na stůl na proti mě.

„Trochu. Cítím, že bych si tyhle věci měl pamatovat, a chci si je pamatovat, ale prostě nemůžu.” Povzdechnu si, a rýpu do svých nudlý na talíři vidličkou.

„Harry, to je v pořádku.” říká Liam, když si sedne ke stolu spolu s ostatními. „Víme, že se co nejusilovněji snažíš si na něco vzpomenout.” Vidím jak očima krátce zabloudí na Louise.

„Nesnažíme se tě do ničeho nutit.” říká Zayn.

„Já neříkám že jo.” zamumlám, už se necítím doopravdy hladový.

„Harry-”

„Ne.” utnu Louise. „Já jen...jdu si dát sprchu.” zamumlám a zamířím do koupelny.

Otočím kohoutkem, sundám si oblečení, a potom, ujištěný že voda je dost teplá, vlezu do sprchy.

Povzdechnu si, nechám horkou vodu stékat po mém těle a projíždím si  vlasy prsty.

Chci si vzpoměnout, ale nemůžu. Já vím že si myslí že ví, ale oni neví. Jenom několik věcí se mi vrátilo. Zayn a písek, Liam a lžičky. Ale nic na čem opravdu záleží.

Povzdychnu si a opřu se o zeď.

Vezmu svůj šampón, vymáčknu si trochu do dlaně a umývám si vlasy, potom si umyju tělo mýdlem a vyskočím ze sprchy.

Ovinu si ručník kolem boků a jdu do svého pokoje. Natáhnu si boxerky, sedám si na postel a složím si hlavu do dlaní.

Proč mám pocit že něco ze mě chybý? Vím že je tady něco důležitého, na co bych si měl vzpomenout, ale...

„Harry?” slyším Louise slabě klepat na mé dveře. Je to divné, zvykl jsem si na to že mi říká Haz, takže slyšet ho říkat moje jméno je zvláštní.

„Pojď dál.” říkám.

Slyším cvaknutí kliky a slyším ho vejít do pokoje. Sedne si dolů na postel vedle mojí shrbené postavy. Položí svojí ruku na mojí lopatku a já potačím zachvění které proběhne mým tělem.

„Harry, omlouváme se, jestli se cítíš pod tlakem. Já zejména. Vím že jsem byl o něco horší než ostatní.” povzdechne si a lehce hladí má záda.

„To je v pořádku. Liam mi to řekl.”

„Řekl ti co?” ptá se mě vystrašeně.

„Řekl, že jsme si byli prostě blíž než ostatní, takže můžeš cítít trochu víc bolesti. Proč?” 

„Um...nevadí.” usmívá se. „Podívej, jestli máš hlad, máš nějaké jídlo v mikrovlnce. Já jdu do postele.” 

Vychází z mého pokoje a já znovu padám na postel s povzdechem. Zakrývám se peřinou a nechávám se unášet spánkem...

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

„Haz!” slyším Louise šeptat. Usmívám se, nechávám své oči zavřené a předstírám že spím.

Šťouchá mě prstem do ramene a já se překulím na svou stranu, tváří pryč od něj. 

„Haz! Vstávej!” zašeptá znovu, tentokrát blíž, jeho dech mě šimrá na krku. Sevřu pěst pod přikrývkou, čímž zastavuji svou reakci na to jak mě na krku šimrá jeho horký dech.

„Mm...ne, Boo... je čas na spaní.” zamumlám, snažíc se znít přesvědčivě.

„Ale Ha-az...” říká jemně, tisknouc své rty jemně na můj krk. „Už je ráno, a...”  znovu políbí můj krk, tentokrát výš. „Slíbil jsi, že dnes vstaneme dřív...” další polibek, tentokrát na moji čelist. „A uděláš mi snídani.” 

„Ale já chci zůstat v posteli.”  říkám svůdně, když mě líbá podél čelisti, blížíc se k mým rtům.

„Fajn. Bude po tvém.” říká, jeho rty tentokrát blízko těm mým. Usmál jsem se v očekávání, ale „Jdu si udělat snídaní.”

A odtáhl se. Zalapám po dechu, překulím se a náhle cítím jeho tělo, jak se odtahuje od toho mého.

„Věděl jsem, že jsi vzhůru.”  obvinil mě, ukazujíc na mě prstem.

„Ano?” šklebím se, tlačíc jeho ruku dolů. „A co s tím plánuješ udělat?” 

„Pomsta.” odvětil jednoduše. „Teď chci svou snídani do postele.” 

Opřel znovu o čelo postele, přitáhl si přikrývku k hruďi  a přejel si rukama přes hruďník, šklebíc se na mě po celou dobu.

„Oh, dám ti něco v posteli.” mumlám, nakláním se tvrdě přtisknu svoje rty k těm jeho a cítím jak se usmívá. 

„Haz,” řekl a jemně mě odstrčil zpět. „po tomhle budu očekávat svou snídani.” 

„Dohodnuto.”  říkám, když si přitáhne mé rty zpět na ty své.

* * * * * * * * * * * * * * * * * *

Posadím se, lapajíc po dechu.

Co to sakra bylo?! Jenom jsem snil...ne. Ne. Ne, nesnil jsem jenom tak o tom jak líbám Louise a potenciálně víc než to.

Nebo ano?

Ale...nemůžu to nikomu říct. Mysleli by si, že jsem nemocný.

Oh bože...

Ale...necítil jsem jako bych snil. Všechno to vypadalo tak reálně, všechno, jako by to byla...ne, to nemohla být vzpomínka.

Je to tak?

Neměla jsem v plánu dnes překládat další díl, ale komentář od DenisseStylinson mě motivoval :) Díky za komentáře a votes :)