Smečka

17. kapitola

Aiden vyběhl do lesa. Okamžitě se proměnil a uháněl lesem. Tolik ho bolelo jí lhát. Nikdy nelhal. A už vůbec ne osobě, kterou miluje. Hrozně ho to bolelo. Ale bylo to tak lepší. Pro ně pro oba. Ona stejnak za pár týdnů. Možná dní. Čas se jim krátí. Už tak oba dost trpěli. Ztratil jí jednou. Kdyby si dovolili být tu chvilku spolu, tak by jí ztratil znovu. To nemohl dopustit. Z toho by se už nevyhrabal.

Ale ta bolest, kterou viděl v jejích očích. Bolelo ho to dvakrát tolik. A co když udělal špatně? Ztratí jí tak i tak. Mohli by si užít alespoň tu chvilku, kdy budou spolu. Zastavil se. Přešlapoval na všech čtyřech a rozhodoval se. Otočil hlavu a zadíval se na cestu k domu. A pak mu v mysli proběhla myšlenka, díky které se rozhodl. Bude královnou. Může to všechno změnit. 

Pak se otočil a rozběhl se zpátky k domu. 

Laura celá nadšená doběhne do domu. "Coro!" vypískne a běží nahoru. Chce vejít do pokoje, ale je zamčený. Zamračí se. "Coro?" zaklepá na dveře. Cora vstane a jde ke dveřím, které otevře. Ani se na ní nepodívá. Otočí se a jde zase do postele. Laura vejde a zavře dveře. "Coro?" zeptá se tiše. Ta si sedla do postele a zadívá se na Lauru. Zavrtí hlavou a znovu se rozpláče.

"Pane Bože," zamumlá Laura a jde k ní. "Je mi to líto," zašeptá a obejme jí. Cora si opře hlavu o její rameno a pláče. Byla tak naivní. Všechno zničila. Úplně všechno. "A ty? Co ty a Isaac?" zeptá se, když se trochu uklidní. Utře si slzy, odtáhne se a zadívá se na Lauru. Ta se pousměje. "Vyšlo to," řekne opatrně. Cora se pousměje. "To jsem ráda," pohladí jí po paži. "A kde je teď?" zeptá se s povytaženým obočím.

Laura pokrčí rameny. "Šel zařídit něco se Sabine," zamumlá a natáhne se na záda na Cořině posteli. Cora se na ní zadívá. "Se Sabine?" povytáhne obočí. Laura se na ní nechápavě zadívá. "Jo. Proč?" zeptá se Cory. Ta pokrčí rameny a natáhne se vedle ní. Laura chvilku přemýšlí a pak jí to dojde. Musí se zasmát. "Coro, Isaac a Sabine jsou sourozenci," otočí hlavu a zadívá se na ní.

Cora i přes bolest, co cítí v srdci, vybuchne smíchy. "Jako vážně? Jak to, že to nevím? A to tu jsem už pár měsíců," zasměje se. Laura se také směje. "Nechápu, že ti to ještě nedošlo," směje se. Cora se zadívá do stropu. "Nedochází mi hodně věcí," zamumlá. Laura si povzdechne. "Netrap se tím," zašeptá. "On si tě nezaslouží," řekne Coře. 

Cora pokrčí rameny a dál zírá do stropu.