Smečka

18. kapitola (speciál) - Flashback -> Aiden a Cora: Poslední polibek

Cora otevře oči. Rozhlédne se kolem. Chtěla by se posadit, ale objímají jí Aidenovi paže. S úsměvem spokojeně zamručí. Zaslechne, jak se Aiden tiše zasměje. "Jak dlouho jsem spala?" zeptá se Cora rozespalým hlasem. Aiden jí objímá rukama kolem ramen. Leží na dece na malé mýtině v lese. Políbí jí do vlasů. "Jen chvilku," řekne hrubým hlasem plným lásky.

Cora se zase přitulí zpátky k Aidenovi a znovu zavře oči. Aiden jí začne mechanicky hladit po zádech. Cítí se u něj bezpečně. Jako by jí nic nemohlo ublížit. Nikdy. Najednou ucítila, jak jí zabrněl mobil v kapse. Povzdechla si a vytáhla ho z kapsy a hovor přijmula. "Coro?!" ozvalo se v okamžitě v telefonu. 

"Ano?" když Cora uslyšela znepokojený hlas její matky, posadila se vedle Aidena. Ten se na ní nechápavě díval. "Co se děje, mami?" zeptala se tiše. "Kde jsi?" vyjekla její matka vyděšeně. Cora se nervózně rozhlédla. "Ehm... V lese..." zamumlala. Slyšela v telefonu úlevné oddechnutí. "Okamžitě přijď," nařídila své dceři a hovor položila. Cora si povzdechla a telefon uklidila.

"Co se děje?" zadíval se na ní Aiden. "Musím domů," pronesla smutně Cora a vstala. Aiden se vyhoupl na nohy a objal jí kolem pasu. "Musíš?" zeptal se s rošťáckým úsměvem. Cora se musela zasmát. "Musím" zopakovala a políbila ho. Ne vášnivě. Ale jemně. A do toho jemného polibku vložila všechnu svojí lásku k němu. Pak se odtáhla.

Otočila se a dala se na odchod. Bolelo jí to pokaždé, když od něj odcházela. A jeho bolelo také. Sklesle se za ní díval. Pak ho někdo uchopil zezadu za hlavu a tělem mu projela ostrá bolest. Zaječel. Cora se prudce otočila a vyděšeně zalapala po dechu. Vrhla se k němu zpátky. Ale zamotaly se jí nohy.

Ne. To tráva jí zamotala nohy. Květiny se jí pevně semknuly kolem kotníků a strhli jí k zemi. Rhea držela Aidenovu hlavu v dlaních a zaříkávala složité kouzlo na zatlačení vzpomínek. Byla v transu. Svěsila jednu ruku a pak jí natáhla směrem ke Coře. Té po tváři stékali slzy. Dívala se, jak Aiden trpí. Ucítila tlak na krku, jak se jí roztrhl řetízek a její medailonek se vzduchem vznášel do Rheiny napřažené ruky.

Přiložila medailonek k Aidenovu spánku a ten zaječel ještě víc. Po chvilce bolestí omdlel. Rhea dořekla kouzlo a stáhla ruce. Aiden se bezvládně skácel k zemi. Cora zaječela a snažila se vytrhnout rostlinám, které jí díky Rheině moci drželi na zemi. Natáhla ruku. Chtěla se ho dotknout. Chtěla ho vzít za tu jeho. Chtěla, aby otevřel oči a zadíval se do těch její. Chtěla, aby jí zašeptal, že všechno bude dobrý. Ale nic z toho se nestalo. Byl moc daleko. Nehybně ležel n trávě pár metrů před ní.

Rhea s medailonkem v ruce došla pomalu k ní. Ta se prázdně dívala na Aidena a po tváři jí v tichosti stékali slzy. "Je mi to líto, drahá," řekla Rhea. "Ale je to tvoje vina. Kdyby sis s ním nic nezačala, tohle by se teď nemuselo dít," řekla královna a poklekla k ní.

Je to moje vina. To byla Cořina poslední myšlenka. Pak jí Rhea otočila na záda a medailonek přiložila k srdci. Začala zaříkávat druhé, složitější kouzlo. Cora omdlela téměř okamžitě. 

Druhý den se probudila na té samé mýtině. Sama. Když se pak vrátila domů, všichni se jí ptali, co se stalo a kde byla. "Nevím," odpovídala stále a pravdivě touto větou. Nemohla si vzpomenout. Za posledních 7 měsíců měla v hlavě výpadky. Nemohla jsi vzpomenout, kde a s kým trávila většinu času. 

Od té doby, cítila prázdnotu. Obrovskou prázdnotu. Do té doby, než do Nematonu přišla Kalina smečka. Než jí Kali nevybrala a ona se nestala její emisařkou. Cora to nechápala. Stále to nechápe. Stěží někdy bude.