Smečka

24. kapitola - 1.část

Vznášela se. Nebo si tak alespoň připadala. Bylo by to příjemné nebýt strachu a tepavé bolesti, která jí kolovala v hlavě. Jako by někdo pravidelně bušil v její hlavě kovovou paličkou, ale pokaždé na jiné místo. Jednou ve předu. Podruhé dozadu. Pak vlevo. A opět vzadu.

Bála se otevřít oči. Bála se, co uvidí. Nechtěla to vidět. Její myšlenky byly zakalené temnotou strachu.

Co když tam jsou ty stíny?
Co když na mě znovu zaútočí?
Co když tam bude něco horšího?
Co když to nepřežiju?
Jsem sama... Naprosto sama...

Ani si neuvědomila, že se klepe. Třásla se po celém těle a rány v hlavě, které nabývaly hlasitosti, jí v uklidnění nepomáhaly. V tom ucítila, jak se jí něco obemknulo kolem zápěstí. Chtěla ruku vytrhnout, ale ani se nenamáhala. Copak s tou hrůzou může bojovat?

Jsem nikdo!
Vždycky jsem byla a vždycky budu!
Jsem sama!
Celý život jsem byla!
Bojím se... Nezvládnu to... Jak bych mohla?

,,Otevři oči!" poručil jí nějaký hlas. ,,Otevři je!" zopakoval hlas. Tentokrát hlasitěji. Cora je nechtěla otevřít. Ale uposlechla. Musela. Pomalu rozevřela oči. Nejdřív ji oslepila plápolavá světla svíček, ale pak se střetla s Aidenovýma očima a všechen strach zmizel.

***

 O tři hodiny před tím

Rhea se zadívala na Coru, která ležela na zemi v bezvědomí. „Odejděte!“ zaječela na stíny. V dlaních jí začala zářit síla. Ne jako čarodějce, která má moc, ale jako druidce. Je to síla. Záře. Tmavě modrá záře. Začala se z jejích dlaní rozšiřovat pomalu po místnosti. Stín vylezl z Cory a přikrčeně couval. Stejně jako ti ostatní. Avšak než stačily zalézt do zdi a utéct, Rhea nechala její sílu doplazit se ke stínům a ta je obalila a pak vybuchla i s nimi. Po chvilce zavolala stráže.

Osm druidů měli rozkaz prohledat celý hrad, jestli tam nejsou nějací další stínové. Pak zavolala zdravotníka a společně odnesli Coru do jejího pokoje. Položili jí na postel. Rhea si utřela hřbetem ruky z čela pot. „Neměla by jste se namáhat,“ dovolil si říct lékař. Rhea ho však zpražila letmým pohledem a on zmlkl. Začal ošetřovat Coru. „Stín se do ní zakousl hluboko. Dostal se do její mysli,“ sdělil Rhee. Královna se prudce nadechla.

„Jak jí můžu pomoct? Musí tu být něco, než zešílí!“ vyhrkla a skousla si spodní ret. Lékař se zadíval na svou královnu. „Vy víte, co musíte udělat,“ odvětil druid. Rhea roztřepeně kývla. „Ano,“ zamumlala. Pak se otočila a vyběhla z místnosti. Seběhla dvě patra a pak další jedno do podzemí, kde byla věznice. Doběhla k jedné cele a zadívala se na muže, který se krčil v rohu.

„Vstaň,“ přikázala. Muž začal pomalu a neochotně vstávat. Zadíval se na ní zvířecíma očima. „Potřebuji, abys doručil vzkaz, vlku,“ zamumlala. „Když tak uděláš, jsi volný,“ dodala. Mužovi oči zazářily ledově modrou barvou. „Poslouchám,“ zachraptěl.  Rhea se pousmála. Má ho přesně tam, kde chtěla. Samozřejmě. Jak jinak. Je to zvíře, toužící po svobodě.