Smečka

22. kapitola

Cora se s cuknutím vzbudila. Posadila se a protřela si oči. Hlava jí třeštila. Rozhlédla se kolem. Ležela v obrovské posteli s nebesy. Pomalu jí došlo, co se stalo. Vyděšeně vstala. První myšlenka, byl strach o Aidena. Musela se odsud dostat. Zadívala se, v čem je oblečená. Měla na sobě dlouhé rudé těsné šaty. Opravdu těsné, takže zvýrazňovaly její ženské křivky těla. Ale byly překvapivě příjemné. Prohrábla si vlasy. Rozhlédla se po pokoji.

Naproti posteli byl stůl. Vedle něho pohovka s křesly a naproti tomu krb, ve kterém plápolal oheň. Místnost byla obrovská, avšak poloprázdná. Přešla ke skříni, aby se převlékla z noční košilky, ale ve skříni byli jen šaty. Byla jí trochu zima, tak se natáhla pro svetřík a přehodila si ho přes ramena. Při útěku nemůže jít bosa. Ne v téhle zimě. Zadívala se na boty. Většina z nich byla na podpatku. Vzala si černé balerínky a obula si je. Skvěle jí padly. Rozešla se ke dveřím.

Když se dotkl kliky, dveře se rozletěly a uhodily Coru do hlavy. Rána byla velká, takže kousek odletěla. Před očima se jí zatmělo a celý svět se s ní točil. „Lékaře!“ zaslechla dominantní hlas, který znala, ale nemohla ho zařadit k tváři. Někdo jí pomohl na nohy a usadil do křesla. „Opři se a zavři oči,“ zamumlal hlas. Vzhledem k tomu, jak malátně se Cora cítila, poslechla. Po víčku jí sjela kapka něčeho lepkavého a teplého. Po chvilce ucítila na čele chladný obklad a pak jak jí někdo otíral obličej od krve. Příjemně jí to chladilo.

V další chvíli ucítila ve vzduchu bylinky. Cukla sebou a otevřela oči. „Klid!“ chlácholila jí Rhea, která seděla vedle ní. Stáhla ruku s obkladem. Před Corou stál druidský lékař, který v ruce svíral horký hrnek s kouřícím se bylinkovým čajem. „Co to je? Kde to jsem? Kde je Aiden? Co jste s ním udělali?“ vychrlí otázky. Rhea jí mávnutím ruky umlčí. „Všechno ti vysvětlím. Jen vypij ten čaj a nech lékaře zkontrolovat tvojí ránu,“ řekne unaveně. Cora se zadívá na svou královnu a kývne. Nemůže jí odporovat. Nechá lékaře jí ošetřit a pak začne usrkávat čaj.

Rhea všechny pošle ven a zavře za nimi dveře. Sedne si na pohovku. „Jsi má dcera,“ řekne narovinu. Cora se zakucká čajem. „Cože?!“ vyjekne nechápavě. „Po porodu byla královská rodina pod útokem. Nechtěla jsem, aby se ti něco stalo. Proto jsem tě pro bezpečí dala k jedné rodině, která se o tebe měla postarat,“ dodá. Coře to chvilku trvá, než to všechno zpracuje. „Je Aiden v pořádku?“ skočí ji do řeči. Rhea se musela usmát. „Ten vlkodlak je v naprostém pořádku. Alespoň fyzicky,“ ujistí ji.

Cora si oddechne a usrkne čaj. „Proč jsem tady?“ zeptá se Rhei. „Protože jsi budoucí královna,“ odpoví ji. Cora se na ní zadívá. „Já jí nechci být!“ vyjekne. Rhea se na ni klidně dívá a čeká, až se Cora uklidní. Ta zrudne vzteky. „Myslíte si, že mě můžete po porodu hodit k nějaké rodině, nechat mě vyrůstat jinde, poslat mě ke smečce a pak mě odtamtud násilím vyrvat a posadit na trůn?!“ zařve. „To se teda sakra mýlíte!“ vstane a hrnek jí vypadne. Roztříští se o zem.

„Teď mě laskavě nechte jít domů!“ vyjekne na Rheu. Ta také vstane a hledí jí do očí. „Obávám se, že to není možné,“ pronese chladným hlasem. „Ty to ani zdaleka nechápeš,“ povzdechne si a promne si kořen nosu. „Ne! Vy to nechápete! Já nechci vládnout Nematonu! Je vám to jasné?! Najděte si někoho jiného!“ křičí na ní. „Umírám!“ překřičí jí Rhea. To Coru umlčí. Zamrká. „Co-cože?“ zakoktá se. Rhea se na ní zmučeně podívá. „Zbývá mi několik týdnů. Za těch pár týdnů tě musím připravit být královnou. Jsi poslední šance Nematonu. Jinak se rozpadne,“ zašeptá. Pak se otočí a odejde. Cora se za ní dívá.