Smečka

23. kapitola

Cora se bloumá po paláci. Už uběhli tři dny od té doby, co jí sem násilně dotáhli. Dnes měla dostat první lekce pro budoucí královnu. Od své matky. Když se nad tím Cora zamyslela, uchechtla se. Taková kravina. Je to královna. Ne její matka. Nikdy nebude. Nikdy se to nezmění. Vždy to tak bude. Pomalu začala vycházet schody. Procházela celý palác a vůbec s tím nespěchala. Teprve prošla pravé křídlo. Teď se vrhne na levé. Vyšla nahoru. Prošla první dvě místnosti. Nic zajímavého tam nebylo. Místnosti byly prázdné. S povzdechem se vrhla na další dveře. Zacloumala s klikou, ale dveře nešly otevřít. Zamračila se a zkusila to znovu. Dveře stále nepovolily. 

Zaslechla klapot podpatků. Cukla sebou a přeběhla chodbu. Měla co dělat, aby o ty dlouhé a těžké šaty, co na sobě měla neupadla. V tom narazila do nějaké dívky. Obě se začali okamžitě horlivě omlouvat. Když však Cora zaslechla oslovení princezno, zmlkla a ztuhla. ,,Ticho!" vyjekla víc panovačně, než chtěla. Dívka okamžitě zavřela ústa a nevydala ani hlásku. ,,Promiň," zašeptala Cora, když si to uvědomila. ,,Ale prosím, neoslovuj mě tak," poprosila dívku. ,,Jak to myslíte, princezno?" špitla dívka nechápavě. 

Cora se zachvěla. ,,Tohle," vysvětlila jí. ,,Tohle oslovení," dodala. ,,A jak vás mám tedy oslovovat?" zeptala se dívenka opatrně. ,,Říkej mi Coro," usmála se na ní Cora. Dívka opatrně kývla. ,,Dobrá tedy," polkla. ,,Královna vás očekává v tanečním sále," pousmála se dívka. ,,Coro," dodala plaše. Cora kývla. ,,Děkuji," usmála se Cora a vyšla ke schodům. ,,A tykej mi!" houkla na dívku přes rameno a šla rychlou chůzí do tanečního sálu.

***

Když se rozrazily dveře, Rhea se postavila a zadívala se na Coru, která si to přidusala do místnosti. „Budeme muset pozměnit chůzi,“ řekla zamyšleně Rhea a promnula si bradu. „Tou asi začneme,“ řekla s povzdechem a spustila ruku podél těla. Cora neodolala a protočila oči. Rhea si toho všimla, ale nechala to být. Prozatím. Pokynula Coře, aby došla k ní. Ta se k ní mučednicky připlížila. Stoupla si vedle ní a otráveně na ni pohlédla. Rhea se narovnala, zadívala se před sebe a ruce spojila u boků před sebou, ale přesto jí volně vysely. „Zkus mě napodobit,“ řekla klidným hlasem Rhea.

Cora se taktéž narovnala, zadívala se před sebe a sepnula ruce. Do pohledu dosadila větší dávku falešné opovržlivosti. Rhea zatnula čelist, když jí po očku sledovala. Neštvalo jí to. Ale mrzelo. Pomalu se rozešla. Krok za krokem. Jakoby se vznášela. Cora se jí snažila napodobit. Rhea však vypadala úchvatně. Nádherně. Opravdová královna. Coře po páteři přeběhl mráz. Z Rhey vyzařovala moc a nebezpečí. Cora se zastavila. Rhea se na ní po pár krocích otočila. „Co se děje?“ zeptala se jí klidným hlasem, i když to tak necítila.

„Nemůžu být královna. Nikdy,“ dodala tiše a dívala se někam za Rheu. „Nikdy nebudu chodit jako ty,“ zvedla oči a setkala se pohledem s tím jejím. „Nikdy nebudu umět tancovat, mluvit, léčit, NIC!“ vyjekla. „Nikdy tě nemůžu nahradit! Jak to po mě můžeš chtít?! Nikdy nebudu tak mocná jako ty!“ hlas stále víc a víc zvyšovala. „NIKDY NEMŮŽU BÝT KRÁLOVNA!“ zaječela. Po tvářích jí stékaly slzy v proudech a ona lapala po dechu. Nedostávalo se jí ho.

Pak se jí před očima začali objevovat stíny. Jakoby vyšly ze zdi. Byly asi tři. Jeden z nich se vrhl ke Coře. Zaslechla Rhein křik. Pak ještě někdo křičel její jméno. Cítila záchvěv něčí moci. Pak se stín jakoby vpil do Cory. Tělem jí projela otupující bolest. Zaklonila hlavu, aby zaječela bolestí, ale nevytlačila z hrdla žádný zvuk. Byla jakoby paralyzovaná. Poté se jí před očima zatmělo a ona se ponořila do tmy.