Poslední Žijící Druid

Zlomená pečeť

Chlad.

Jediná věc, kterou jsem v tu chvíli ucítil, byl chlad. Ale v tu ránu jsem ucítil i něco jiného. Magii. Najednou mi tělem přelétla silná vlna energie. Tak mocná že to zrušilo pečeť, která mě měla uvěznit do konce časů. Teď byla pryč. Mohl jsem se znovu volně hýbat jako za starých časů. Pomalu jsem cítil, jak se mi vrací moje síla. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Byl jsem v temné jeskyni. Snažil jsem se vzpomenout, co se mi stalo, než mě potkal tento osud, ale má paměť jako by byla odebrána.

Nějakou dobu jsem tam jenom stál, uvnitř temné a tiché jeskyně. Nohy a ruce mě neposlouchaly. Všechny mé svaly, jako by byly vypnuté. Když jsem konečně získal sílu, abych se mohl znovu pohybovat, tak jsem se vydal k paprsku světla, kde byl pravděpodobně východ. Slunce mě kompletně oslepilo. Musel jsem uhnout pohledem a zvyknout si, abych se mohl rozhlédnout kolem sebe. Když se tak stalo, tak jsem uviděl překrásnou krajinu plnou zeleně a života. Měl jsem pocit, jako bych tohle viděl poprvé v životě. S prvním krokem jsem však uviděl záblesk.
---------------------------------
Všude byly plameny a trosky budov. Lesy zachvátily požáry a všude kolem ležely těla zvířat a lidí. Uviděl jsem však pár přeživších, ke kterým jsem se snažil přiblížit. Když jsem jim byl nablízku a pořádně si je prohlédl, tak se mi zastavilo srdce. Oblečení a zbraně měli od krve, kolem nich leželo spoustu těl, dokonce i dětských. Když jsem to uviděl, tak se mi sevřel žaludek a chtělo se mi zvracet. Překonal jsem to a když jsem se naposled podíval nahoru, tak jsem uviděl jedinou věc.

Rudou růži.

----------------------------------

Když jsem znovu otevřel oči, byl jsem tam, odkud jsem vyšel z jeskyně. Stále jsem měl před očima ty těla. Snažil jsem se tu myšlenku dostat z hlavy, ale nešlo to. Vzpomněl jsem si na to poslední, co jsem uviděl. Rudou růži, kterou měli jak na oblečení, tak i na zbraních. Jen přemýšlení nad tím a ucítil jsem hněv a smutek. Hněv za to co provedli a smutek kvůli tomu, že jsem nemohl nic udělat. Znovu jsem se pokusil podívat se do mých vzpomínek, ale nic jsem nenašel. Proto jsem se rozhodl vydat se do nejbližšího města a zjistit více. Když jsem vyšel z lesa, uviděl jsem další záblesk.
----------------------------------
"Shanare... Shanare... Vstávej." Byl to ženský hlas. Měl jsem pocit, jako bych ho znal věky. Ale i přes všechnu snahu jsem si nedokázal vzpomenout, komu patřil. Když jsem otevřel oči, tak jsem uviděl siluetu, které jsem ale neviděl do tváře. Jediné co jsem uviděl, byly její vlasy a její náhrdelník na krku. Byl to bílý květ s červeným stonkem. Přemohl mě spánek a pomalu jsem zavřel oči.
----------------------------------
"Co to bylo?"Proč si nic nepamatuji?" Vydal jsem ze sebe i přes suché hrdlo, které mě řezalo. Došel jsem k řece a napil se, abych ukojil svou žízeň. Pak mi došla jedna důležitá věc. 
"Řekla mi Shanare. Že by to bylo mé jméno?" Po dlouhé době můj obličej ozdobil úsměv. Vstal jsem a vydal jsem se směrem, který jako by mě tam táhl.