Poslední Žijící Druid

Skoro setkání

Já a mí přátelé jsme jeli dlouho na sever. Naši clea jsou rychlí, velmi rychlí. Jeli jsme přes lesy a hory, projeli kolem poutníků, kteří měli strach, že jsme bandité.
Naši clea už byli unaveni a žízniví a tak jsme zastavili u řeky. Nechali naše koně, aby si odpočali protože nás celou cestu nesli opravdu bez přestávky.
"Nieha, polcera nakamav." Nařídila jsem svým přátelům a oni mě poslechli. "Kam pojedeme teď?" Zeptal se Nabeth. "Nedaleko odsud je vesnice, můžeme si tam odpočinout." Navrhla jsem a nikdo mi neodporoval. Jakmile koně ukojily svou žízeň, pokračovali jsme do vesnice Névara.
Všude se potulovaly děvky, domy vypadaly hrozně a několikrát jsem zahlédla i mrtvolu nějaké ženy. Prostitutka, předpokládám.
Zastavili jsme u jednoho hostince. Sesedli z koní a uvázali je, aby nám neutekli. Což jsme udělali jen jako pojistku, naší koně neutíkají.
"Dávejte pozor. Nikomu tady nevěřte. Nikomu neříkejte, kdo jste. Katricio, Roffe, vy dva už vůbec ne." Dala jsem do svého hlasu veškeré přesvědčení.  "Proč?" Zeptal se Nabeth. On nikdy neuměl poslouchat rozkazy bez toho, aby znal důvod. "Keravara me chuer." Zpražila jsem ho naštvaným pohledem a on zmlkl.
Vešli jsme dovnitř, žaludek mi udělal pár otáček. Všude byl kouř, samí opilci. Někteří hráli o peníze a další jen pili a křičeli na celou krčmu. Sedli jsme si k volnému stolu.
"Už chápu." Zavrčel Nabeth. Přišla k nám mladá žena. Měla rovné kaštanově hnědé vlasy a hnědé oči. Kolem pasu měla uvázanou zástěru. "Co to bude?" Zeptala se mile. Udivilo mě, že se tady někdo umí chovat.
"4 piva a 4 krát prave." Usmála jsem se na ni. Taková milá dívka a pracuje na takovém místě? To není hezké. Zahlédla jsem, jak si ji Nabeth prohlížel. Div mu neukápla slina. "Nabethe!" Okřikla jsem ho. Poskočil leknutím.
Číšnice nám donesla naše pití i králíky a my se pustili do jídla. "Jak se jmenuješ?" Zeptal se té dívky Nabeth. "Agelia." Usmála se a odešla. "Nabethe, nezapomeň, proč tu jsme!" Jen zamručel a dál se cpal králíkem.
"Aiera fiuer." Vyhrkla najednou Katricia a nevypadala vůbec dobře. Byla bledší než obyvkle. "Nabeth, aiera Katricia." Řekla jsem prosebně ale on zakroutil hlavou. "Katricia se o sebe dokáže postarat."
Hleděla jsem do prázdna a přemýšlela nad tím vším. Nechala jsem zemřít svou kamarádku, selhala jsem na stráži a ohrožuji své přátele na nebezpečné výpravě. Ještě k tomu ovládám rostlinou magii o které nevím nic.
Začínala jsem mít o Katricii strach, když v tom se najednou přiřítila a hlasitě se smála. Bylo slyšet jak moc byla pobavená. "Katricia, nneji chareva nan?" Zeptala jsem se. Katricia si utřela slzy smíchu z tváře. "Venku nějací névara napadli muže." Zasmála se. "Ještě teď tam ti névara leží." Pokračovala pobaveně. Pak se ale smát přestala a zvážněla. "Ale musím uznat, že ten blesk, co jim poslal do těl byl oveta." Zasmála se a já prudce vstala. "To byl on!" Vyběhla jsem ven a zoufale se rozhlížela okolo sebe. Snažila jsem se zahlédnout onoho může ale nic. Viděla jsem jen spoušť, kterou po sobě zanechal. "Rvata!" Zaklela jsem.