Poslední Žijící Druid

Stopy

"Pojedeme na sever." Oznámila jsem svým druhům, když jsme nasedli na naše koně. "Roffe, zvládneš to?" Proč tolik starostlivosti? I on se zatvářil velice překvapeně a přikývl. "Elados!" Poručila jsem a můj kůň vyrazil plnou rychlostí na sever.
Projížděli jsme kolem mnoha spadaných stromů kvůli bouři. Všude bylo mokro a bahno, několikrát jsem projela přes kaluž.
"Elados!" Nutila jsem svého koně jež rychleji a rychleji. Jela jsem tak rychle, že mi ostatní pomalu nestačili. "Agmas!" Zaslechla jsem a prudce zatáhla za uzdu. Fieron se postavil na zadní a vzdorovitě zařehtal.
"Nan?!" Křikla jsem na ostatní. "Agmas, kousek z cesty je hrad. Měli bychom tam zajet." Navrhla Katricia. Nelíbilo se mi to. "Nesmíme se zdržovat!" Okřikla jsem Katriciu vztekle ale když jsem se jí podívala do očí, uklidnila jsem se. Nemůžu se tak chovat k přátelům.
"Her?" Zeptala jsem se jí ale ona byla potichu. Měřila si mě naštvaným pohledem.
"Mohl se tam zastavit. V noci. Můžeme ho možná ještě zastihnout." Promluvil Nabeth. Měl pravdu. Přikývla jsem a otočila se s Fieronem směrem k hradu. "Elados!" Poručila jsem a rozjela se plnou rychlostí k hradu.
Dorazili jsme k hradu a koně nechali venku. Tasila jsem meč a mí přátelé si také vzali své zbraně. Přeci jen, nikdy netušíte, kdy na vás někdo zaútočí.
Vešli jsme do hlavní síně a viděli velký trůn, ochablý a smutný bez svého krále. Všude byla tma, jen denní světlo osvětlovalo některé části síně. Na to, co jsme viděli jsme ale mnoho světla nepotřebovali.
Několik mrtvých mužů ležících ve své vlastní krvi. Těla měli spálená na uhel a čepele jejich mečů byly zčernalé. Páchli po Spáleném mase ale v jejich tvářích jsem stejně rozeznala zděšení.
"Tady ho bohové odsoudili. Tady ho proměnili ve velkého medvěda." Zašeptala jsem třesoucím se hlasem do hrobového ticha. "Byl tady?" Zeptal se Nabeth. Schovala jsem meč do pochvy a vyrazila pryč od toho masakru. "Byl ale už tu není." Procenila jsem vztekle skrze zaťaté zuby.
"Jestli má opravdu takovou moc..." Začal Roff. "Pak setkání s ním nepřežijeme." Dokončila Katricia jeho zasmušilou myšlenku. Otočila jsem se na mě a měřila si je přísným pohledem. Viděla jsem v jejich očích strach a to mě donutilo povolit vzteklý výraz na obličeji. "Nemusíte jet se mou." Snažila jsem se mluvit mile ale můj hlas byl stejně poznamenaný vztekem.
"Jsme v tom společně." Mluvil za všechny Roff. Usmála jsem se, abych je povzbudila. Z jedné strany jsem nechtěla ohrožovat jejich životy. Ale z druhé strany jsem byla nesmírně šťastná, že v tom nejsem sama.
"Kontigo."