Poslední Žijící Druid

Útěk

Neodvážila jsem se k návratu domů.
Já a Roff jsme společně šli k Nyxava muer, abychom probrali naší situaci. Rozdělali jsme oheň a usadili jsme se okolo něj.
"Kde je Katricia? A co Nabeth?" Její jméno jsem řekla tak, jakobych ho rychle vyplivla z úst. "Vrátila se domů. Taky se za tebe přimluvila." Usmál se a vzal mě za ruku. Zpražila jsem ho pohledem ale stejně mou ruku nepustil. "A pokud jde o Nabetha.." odmlčel se. "Nevím, kde je." Přiznal smutně a pro mne to bylo jako rána do hrudi. "Kdy si ho viděl naposledy?" Chtěla jsem vědět. "Když se to zvrtlo, někam zmizel." Odpověděl mi jednoduše. Usmála jsem se, vytáhla dýku a hodila ji do tmy. Ozval se bolestný sten a hluk.
"Někdo nás sleduje." Zašeptala jsem naštvaně. "Eata!" Zakřičela jsem a z temnoty vypadl Nabeth s mou dýkou zaraženou ve stehni. "Nabeth!" Křikla jsem a běžela rychle k němu. "Promiň." Zašeptala jsem a dýku vytrhla. Zasyčel bolestí ale usmál se. "Ketava."
Vrátili jsme se zpět a Nabeth si začal převazovat ránu. "Co budeme dělat?" Vyrhkl Roff, než jsem stačila něco říct, ozval se Nabeth.
"Coby? Vezmeme Gerava Agmas a vrátíme ho." Zasmál se jakoby to byla jasná věc.
"Ne." Řekla jsem pevně a viděla, jak oba ztuhli šokem. "Gerava Agmas mu patří. Je to pravda. Náš Král je lhář a fiersta. Musíme bojovat. Musíme dostat Shanara ven." Odhodlanost z mého hlasu šla cítit.
"Jaký je tvůj plán?" Zeptal se Nabeth. "Získáme prsten. Dostanu se dovnitř a dám mu ho." Bylo to jednoduché ale mohlo to vyjít. Pokud má jeho prsten dost velkou moc.
"Dobře." Souhlasili javel naráz. "Dobře, Roffe, sežeň Katriciu. Nabethe, my dva se teď jdeme pro ten prsten" zasmála jsem se.
---------------
Já i Nabeth jsme oděni v černém. Máme své zbraně pro případ nouze a samozřejmě i únikovou cestu.
Před domem majitele herny bylo pusto a prázdno. Vzala jsem svou dýku a začala páčit zámek.
Po chvíli snažení konečně povolil.
Pohybovali jsme se rychle a tiše. Prohlédli jsme celý dům, než jsme ho našli.
Spokojeně pochrupoval. Vzala jsem dýku a chtěla ho podříznout, když v tom jsem na rameni ucítila něčí ruku. "Sitela." Zaprosil Nabeth. Ale já to musela udělat. Nechat ho žít byl risk. Podřízla jsem mu hrdlo a vzala mu prsten. "Agmas." Zašeptala jsem mu své jméno, aby našel klid.
"Teď jdeme najít Roffa." Usmála jsem se a rozběhla se ven.
S Roffem jsme se setkali u Nyxava muer ale Katriciu sebou neměl. "Navrra, Katricia?" Zeptala jsem se a on zakroutil hlavou. "Nabethe, ty nás počkáš kousek od žaláře. Roffe, dostaneš mě dovnitř." Poručila jsem a oni přikývli.
Skryla jsem se ve stínu a čekala, než Roff zabaví stráže. Vyčkávala jsem a když jsem uviděla znamení, vyrazila jsem.
Běžela jsem, jak nejrychleji a nejtišeji jsem dovedla až jsem doběhla k jeho cele. Začalo svítat. Právě včas.
"Sharane?" Zašeptala jsem do tmy. "Mám něco, co je tvé." Zasmála jsem se a hodila do cely prsten.
---------------------------------
Vrátila se. Ale co mě překvapilo víc bylo že hodila do cely ten prsten. Byl to on. Cítil jsem z něj magii. Napřáhl jsem se pro něj a vzal ho do ruky. Teď ještě zrušit pečeť.
" Nas rah da mar knuh" Prsten začal svítit. Magie co byla v něm mi proudila v žilách. Za chvíli jsem ji pohltil všechnu.
To by mělo stačit. Je toho dost na to abych dokázal utéct. Překvapivě až moc. Musíme se dostat ven nenápadně, takže nemůžu jen tak odpálit celu.
"Zur kha ren wertu es kob nu areste ma vita xa!" Vyřkl jsem mocné kouzlo. Jediné svého druhu. Jediný kdo ho dokáže seslat jsem já.
"Co jsi udělal? " Její oči byli plné zvědavosti. Musí to být pro ni něco úžasné vidět někoho seslat kouzlo. Pousmál jsem se.
"Radši odstup trochu dál." Poslechla mě a rychle odešla od dveří cely. Zvedl jsem ruku a luskl prsty. Uslyšel jsem hrom a skrz malou škvíru ve zdi se zjevil blesk a ohromnou silou zasáhl mříže. Odletěli daleko a bylo to asi slyšet přes celý palác. Vyšel jsem z cely a podíval se na Agmas. Byla tak překvapená že měla otevřenou pusu do kořán.
"Zdá se že jsem to trochu přehnal. Ups." Poškrábál jsem se v zadu na hlavě. S tou silou, kterou teď mám se mi zlepšil i sluch. Slyšel jsem stráže. Blížili se velice rychle.
"Měli bychom rychle odejít. Stráže se blíží." Agmas se vzpamatovala a ukázala ať ji následuji. Přikývl jsem a šel za ní.
---------------------------------------------------
Když jsem viděla, jak odpálil ty dveře, málem jsem omdlela úžasem. Bylo to skvělé. Nepopsatelné.
Ale musela jsem se rychle vzpamatovat. Vedla jsem ho ven ale u vchodu jsme narazili na stráže, jednoho jsem bodla do hrudi a druhému podřízla hrdlo.
Běžela jsem a Shanar mě následoval. "Roff!" Křikla jsem, když jsem ho zahlédla. Popoběhl ke mně a připravil se k útěku. "Musíš zůstat tady." Nařídila jsem mu a on nahodil nechápavý a nesouhlasný výraz. "Ne. Ne. Já tě neopustím!" Odporoval mi. Vzala jsem jeho tvář do dlaní, abych nabyla na důvěryhodnosti. "Zůstaň a vymysli si něco. Budu tě tu potřebovat." Zašeptala jsem a viděla, jak zkoumá mou tvář. Jakoby se snažil si ji co nejvíc zapamatovat. "Nerad ruším vaše dojemné loučení ale musíme jít!" Upozornil nás Shanar.
Věnovala jsem mu polibek na tvář. "Já se vrátím." A rozeběhla jsem se pryč. Bylo mi do breku ale to jsem si teď nemohla dovolit.
Vyběhli jsme ven z žaláře a kupodivu nepotkali žádné stráže. Proč taky. Elfové si nikdy nepřiznají, že by se někdo pokusil o útěk. Nikdy to nikdo nezkusil.
"Nabeth! Sevana derajava!" Nabeth vyběhl ze svého úkrytu. "Sehnal si ty clea?" Zeptala jsem se a on přikývl. Společně jsme běželi ke clea, které Nabeth sehnal.
---------------------------------
Byli jsme tak blízko ke svobodě. Běželi jsme ke koním, které měli připravené. Ale stráže byli rychlejší. Sedm stráží bylo před nimi s meči připravenými zabíjet. Agmas a Nabeth se připravili bojovat, když jeden z nich vyšel dopředu. Asi jejich kapitán.
"Vážně jste si mysleli, že dokážete utéct?" Vysmíval se nám. Jeho oči byli pohrdavé a cílili jen na mě.
"Hlavně ten 'druid'. Není nic víc než chodící podvod. Myslíš si že ti uvěřil to že je mu přes 1000 let?" Začal se smát. Byl to suchý a kašlavý smích. Musel jsem se taky zasmát.
Všichni se na mě tázavě podívali.
"Vážně elfe? Chceš si to vyzkoušet?" Měl jsem šílený úsměv na tváři. Vůbec by mi nevadilo zabít někoho jako je on. Stále vypadal sebejistě.
"Pokud to dokážeš." Pokoušel mě. Moje trpělivost přetekla. Zvedl jsem ruku a viděl jak Agmas ví co bude následovat. Vzala Nabetha za ruku a schovali se za mě. Stráže se blížili ale pro ně už bylo pozdě.
Luskl jsem prsty. Ozval se hrom a na každého z nich padnul blesk. Měli na sobě brnění takže se upekli zaživa.
Pokračoval jsem přes jejich mrtvoly ke koním následován Agmas a Nabethem.
---------------------------------------------------
Nasedli jsme na naše clea a uháněli městem. Elfové, kteří mířili do svých ceratas se po nás otáčeli, stráže nás sledovali ale my uháněli dál.
"Retegas!" Zaslechla jsem známý hlas a otočila se.
Černé vlasy jí vlály ve větru a oči jí divoce zářily. Katricia.
Překvapeně jsem vydechla a popohnala koně, aby jel rychleji. Blížili jsme se k hlavní bráně města a lučišníci po nás stříleli jeden šíp za druhým, pokaždé minuli.
"Dokážeme to!" Cítila jsem se plná adrenalinu. Jela jsem s úsměvem na tváři. "Elados!" Nutila jsem svého clea, aby jel rychleji a rychleji. Stráže zavírali hlavní bránu a já se modlila k Bohům, abychom to stihli.
Projela jsem bránou. Náhle mi celým tělem projela vlna bolesti. Zasáhli mě do pravého ramene. Bolest mě donutila zastavit. Ohlédla jsem se.
Shanar tak tak projel bránou ale Nabeth už to nestihl. "Nabeth!" Křikla jsem, když seskočil z koně a tasil meč. "Kerate! Já to zvládnu!" Usmál se na mě. Ale já nemohla odjet, nemohla jsem ho tam nechat. Sesedla jsem z koně a běžela k bráně, vyhýbala se šípům.
Bušila jsem do brány pěstmi a křičela. Snažila se přes otvory v mřížích zabíjet šípy stráže. Ale pak se stráže rozestoupily a vyšla Katricia. Došli mi šípy.
"Nechci ti ublížit." Zašeptal unaveně a zoufale Nabeth. Katricia se jen usmála a tasila meč. Jejich meče se střetávaly, jiskry letály a já odmítala odejít. "Ne.." šeptala jsem.
Nabeth se bil odvážně ale loajalita vůči přátelům mu bránila bojovat s Katriciou naplno. Kdežto ona byla nelítostná.
Podle podkopla Nabethovi nohy a vyrazila mu meč z ruky. "Katricie..." Zašeptal Nabeth těsně předtím, než mu uťala hlavu.
Srdce se mi zastavilo. Cítila jsem, jak mi z ramene vytéká mnoho, mnoho krve. Vztek se ve mě hromadil. Padla jsem na kolena a začala vzlykat. "Katricia!" Zakřičela jsem na ni a v tu chvíli jakoby mi žíly praskly. Zelená záře mě obklopila a bránu zatarasily růže, které postupovaly dovnitř. Katricia se poškrábala ó trní a věnovala mi nenávistný pohled. "Erat!" Poručila strážím a ty začali růže prosekávat.
Pocítila jsem, jak mě Shanar zvedá ze země a táhne mě pryč. Nechtěla jsem odejít. Ze všech sil jsem se mu vzpírala ale byl příliš silný. "Ne! Ne!" Křičela jsem mezi vzlyky.
-----------------------------------
Ikdyž byla zraněná, tak se chtěla vrátit. Bohužel Nabeth zemřel. Byl zabit tím nejhorším způsobem. Zradou. Podařilo se jí zatarasit bránu ale moc dlouho to nevydrží. Až ji dojde magie tak růže opadnou. Musíme se schovat. Šli jsem směrem, kde jsem nechal můj meč a Aezora.
Uviděl jsem ho jak chrání meč jako oko v hlavě. Uviděl mě a chytil rukojeť meče do pusy a přinesl mi ho. Za tohle jsem ho musel pohladit.
"Hodný kluk. Běž a najdi nějaký úkryt." Otočil se a pádil hledat úkryt. Agmas padla na kolena. Pořád brečela nad tou ztrátou. Přiblížil jsem se k ní a sehnul se. Podívala se na mě.
"Nekrič." Dořekl jsem a vytáhl ji šíp z ramene. Ihned začala křičet bolesti. Musel jsem ji zakrýt ústa svou rukou. Po chvíli se uklidnila a já ji mohl vyléčit. Přiložil jsem ruku na její zraněné rameno.
"Ghal hul nas er" Kolem mé ruky vyzařovala růžová aura. Po chvíli jsem dal ruku pryč a po zranění nebyli stopy.
"Jak jsi to udělal??" Okamžitě se zeptala. Sice byl její hlas plný překvapení ale její oči plné smutku. Vstal jsem.
"Magie. A teď pojď. Aezor našel úkryt"
"Jak to víš?"
"Cítím že vysílá dávky magie aby na sebe upozornil." Pomohl jsem ji vstát a šel směrem, kde byl Aezor. Agmas mě následovala.
Celá cesta byla tichá. Nikdo nepromluvil ani slovo. Vím že bych si s ní měl promluvit ale na to teď není čas.
Dorazili jsem k místu, které považoval Aezor za úkryt. Byla to malá jeskyně. Její vstup nebyl skoro vidět. Vešli jsme dovnitř a rozdělali oheň.