Poslední Žijící Druid

Učednice

Zase bylo ticho. Její magie už došla takže se stráže vydali prohledávat okolí. Pro jistotu jsem zakryl vchod, takže jediné světlo uvnitř je plamen ohně. Aezor byl vyčerpaný ze svého úkolů a proto usnul vedle mě.
Povzdechl jsem si. Musím si s ní promluvit. Nemůže tu být takhle navždy. Musíme začít komunikovat. Proto jsem začal.
"Mrzí mě co se stalo. Ale nesmíš si to dávat za vinu. Rozhodl se sám že bude s nimi bojovat." Snažil jsem se jí utěšit a doufal že to ještě víc nezhorším.
------
"Rozhodl?" Zasmála jsem se sarkasticky. "On musel bojovat." Na slovo musel jsem dala obzvláště velký důraz.
"Mohl se vzdát." Prohodil Shanar jakoby nic.
"Věděl, že by ho popravili za zradu. Neměl na výběr! Kdyby nebojoval, nikdy by nenašel klid!" Teď už jsem se rozkřikla a byla opravdu rozzuřená.
"Je mrtvý. A je to moje vina. Stejně jako s Periou." Zlomil se mi hlas a skryla jsem si tvář do dlaní. "Mrzí mě to. Ale on sám si vybral, že tě bude následovat. Věděl, co to může znamenat." Snažil se mě utěšit. Vzdychla jsem si. "On...on věřil, že ho vedu k lepšímu životu...že jednou se nám podaří odhalit pravdu o králi...o všem, co se v historii událo a zatajili nám to." Vzlykla jsem.
"Pak bys měla uctít jeho památku tím, že to uděláš." Pronesl Shanar. Měl pravdu. Sice to nemohl být on, kdo to udělá. Ale mohu to udělat pro něj. Setřela jsem si slzu z tváře.
"Má to alespoň jednu dobrou stránku." Zašeptala jsem sotva slyšitelně zlomeným hlasem. "Jakou?" Jeho hlas byl plný zvědavosti.
"Perii miloval. Ona zemřela. On zemřel. Alespoň se s ní znovu shledá. Pokud Katricia měla alespoň špetku cti." Odpověděla jsem smutně a znechuceně.
"Jak to myslíš?" Nechápal. Asi jeho národ věřil jiným věcem.
"Můj národ věří, že pokud ten, kdo elfa zabije zašeptá své jméno, mrtvý najde klid." Osvětlila jsem mu situaci a on pochopil.
"Věřím, že Nabeth byl dobrý. Najde klid i bez toho." Pořád se snažil mě utěšit. "Byl čestný, loajální a odvážný." Usmála jsem se. "Těším se, až se s ním znovu shledám." Mluvila jsem hrdě. Mluvila jsem o elfovi, se kterým jsem vyrostla a prošla ledasčím.
"Proč si mě odtamtud odtáhl?" Zeptala jsem se na to, co mě opravdu zajímalo a Shanar se zatvářil nechápavě. "Protože jsi byla raněná a tvá magie netrvá věčně. Dostali by se ven a zabili tě." Vysvětlil mi ale já to takhle nemyslela.
"Pomohla jsem ti. Dostala jsem tě ven. Vrátila ti prsten. Máš svůj meč. Mohl ses na mě vykašlat a jít dál. Takže weku?"
-----------------------------------
Důvod proč jsem se na ni nevykašlal? Prostě jsem nemohl. Kdybych ji nechal zemřít tak mě její děd zabije. Až moc mi připomíná jeho. Je úplně stejná jako on.
Ale byl zde ještě jeden důvod. Potřeboval jsem svoji sílu zpátky a to nedokážu sám.
"Tvůj děd byl můj věrný přítel. Nemohl jsem tě nechat zemřít. Kdybych to udělal tak bych ho zradil jako přítel." Vypadala že pochopila důvod proč jsem se na ní nevykašlal.
"Ale je zde ještě jeden důvod." Podívala se na mě nedočkavě. Určitě chtěla vědět ten druhý důvod.
"Potřebuji moji sílu zpět abych mohl splnit to co musím. Ale to nezvládnu sám. Proto potřebuji tvou pomoc." Dívala se na mě a prohlížela si mne. Místo smutku převládál zájem.
"Co na to říkáš? Ty mi pomůžeš získat zpět moji sílu" Pousmál jsem se. "A já tě vezmu jako učednici a naučím tě ovládat magii." Její oči zářily víc než samotné hvězdy. Nepotřebovala se ani rozmyšlet a ihned přikývla.
"Dobře. Naučím tě jak ovládat tvou magii, tak i vědění druidů" Její oči zářily víc a víc.
"Odteď jsi Agmas, Vládkyně rostlin a učednice Posledního Druida." Řekl jsem to hrdě. Vypadala šťastně, hodně šťastně.
Od této chvíle mám učednici, kterou naučím vše co vím já.