Poslední Žijící Druid

Gerava Agmas/Tsuor

"Agmas! Agmas!" Slyšela jsem z daleka hlasy mých přátel. Otevřela jsem oči ale neviděla jsem, dostala jsem strach, že jsem oslepla. "Nabethe! Roffe!" Křičela jsem ale hlas jsem měla slabý. Sotva jsem se slyšela.
Zkusila jsem se zvednout ale nešlo to. Jakobych byla přikována k zemi. Reso. Reso. Říkala jsem si. Prosila jsem. "Agmas!" To zoufalství v jejich hlasech mi lámalo srdce. Musím odsud pryč. Řekla jsem si.
Snažila jsem se pohnout ale nešlo to. "Co je to? Nějaký druh magie?" A pak mi to došlo. Soustředila jsem se jen na to, že chci, aby mě to pustilo ven.
Náhle mě do očí udeřilo světlo takže jsem je musela zavřít. Cítila jsem na sobě něčí hřejivé ruce a jejich hlasy už nebyly tak daleko. "Agmas. Té chante me kuv!" Bohové s tím neměli, co do činění.
Otevřela jsem oči a viděla, že jsem v Roffově objetí. Usmála jsem se. "No dobře, už mě můžeš pustit." Nezaváhal. Javel byli rádi, že mě vidí ale Katricia se skláněla nad Periou. Neplakala. Ale viděla jsem, že jí to bolí. "Peria reapes hemarata in keva." Zaslouží si ho. Zaslouží si čestný pohřeb.
Společně jsme Periino tělo odnesli jejím rodičům a ti si vyžádali audienci u krále Legona II. Chodit do temného lesa je zapovězeno.
A tak mě zítra čeká soud u krále v krásných šatičkách. Nenávidím šaty.
"Agmas, kolikrát jsem ti říkal, že tam nesmíš chodit!" Rozkřikl se na mě otec. "Otče! Poslouchej mě!" Získala jsem jeho i matčinu pozornost. "Dneska nás napadli žoldáci. Když jsem viděla, jak...jak zemřela...uvolnila se ve mě nějaká energie..." Odmlčela jsem se. "Měla jsem kolem sebe zelenou auru, upadla jsem do bezvědomí a probudila se v rostlinném brnění." Otec se zatvářil vyděšeně. "Aveaa. Aveaa." Začal vyšilovat a prohlížet si mě. Nechápala jsem to. "Otče? Co se děje?" Byla jsem naštvaná.
"Ovládáš rostlinnou magii. Budeš se to muset naučit ovládat nebo ublížíš mnoha bytostem." Varoval mě a ja byla v naprostém šoku. "Hlavně ó tom neříkej Králi." Neptala jsem se proč. Náš Král je namyšlený Fiacir. "Ale-ale jak? Jak se to mám naučit?" Vykoktala jsem ze sebe. "Sama. Já se to taky naučil sám!" A odešel. Po tváři mi stekla jedná jediná slza. "Mia anfela. Raje juete na kela." Nařídila mi matka a já poslechla.
Další den ráno mě matka vzbudila velmi brzy. Rudé vlasy mi nechala divoce rozpuštěné. Dala mi hedvábné zelené šaty, ve kterých jsem vypadala jako princezna. Alespoň podle matky. Podle mě jsem vypadala jako idiot.
"Jsi krásná." Políbila mě na čelo. "Agmas?" Zaslechla jsem své jméno. Ale nebyl to otcův hlas. Ani hlas mé matky.
Byl to hlas Roffa.
Rozloučila jsem se s matkou a pospíchala ven. Když ve viděl, jeho šedé oči se rozzářily ještě mnohem více. "Jsi překrásná." Usmál se a já se princeznovsky uklonila. "Děkuji. Co tady děláš?" Rozesmála jsem se.
"Přišel jsem se na tebe podívat. A poučit tě." Zvážněl. "Nan?" Nechápala jsem.
"Před králem se chovej slušně, neodporuj. Rád bych tě totiž ještě někdy viděl." Objal mě a já nadskočila překvapením. "Neboj Roffe." Políbila jsem ho na tvář a vydala se směrem k paláci.
--------------
"Je mi ctí, vaše veličenstvo." Řekla jsem pokorně a uklonila se. "Zdravím Agmas." Pak kdo je neslušný.
"Takže údajně se chováš jako chlapec." Zasmál se pohrdavě. Napjala jsem se. "Ale-" začala jsem. "Héna! Kuava!" Zakřičela na mě jeho žena a ja hned zmkla.
"Ráda bojuješ a lovíš." Čím dál tím více pohrdání. "Ano vaše výsosti." Měla jsem na tváři falešný úsměv. "A necháváš zemřít své přátele." Měla jsem chuť mu zarazit meč rovnou do chřtánu. Zaťala jsme ale pěsti. "Byla to nehoda..." Vzlykla jsem.
Náhle si stoupl otec Perie a zakřičel. "Agmas!" Ne. Nevolal mé jméno. Chtěl mou smrt. Chtěl vidět jak mě opouští duše a já umírám v bolestech.
"Agmas je pro ni moc přísné. Když tak ráda bojuje, dám jí možnost." Postavil se a s hlavou pyšně vztyčenou řekl na celý sál. "Agmas, dcero Euryia a Sirey. Odsuzuji tě k strážení Gerava Agmas. Začínáš dnes večer." A dal se na odchod. "Kieva ma sira!" Neudržela jsem se. Otočil se na mě a v očích mu zářil vztek a šílenství.
"Chceš mi snad odporovat?!" Sklopila jsem hlavu a nechala se zostudit. Co jiného mi také zbylo.
Odešla jsem a doma vše řekla rodičům. Byli nadšení. Opravdu. Brali to jako odměnu ne jako trest. "Avi okea." Odporovala jsem ale otec mě zpražil pohledem.
Celý den jsem proseděla v pokoji. Večer jsem se oblékla a vzala si své zbraně. Upletla jsem si cop a rozloučila se s rodiči. Samozřejmě jen pro tento večer.
Málem se mi zastavilo coreza když jsem otevřela dveře a v nich stál ozbrojený Roff.
"Zdravím Roffe, synu Aika a Nyx." Poklonila jsem se ale on mě místo pozdravu rovnou objal. Kam se poděla jeho slušnost?
"Jsem rád, že jsi naživu." Zašeptal mi a stiskl mě pevněji. Ja se od něj odtáhla. "Ale co tady děláš?" Byla jsem trochu naštvaná, uznávám. "Přece tě v tom nenechám." Spiklenecky na mě mrkl a mě se na tváři rozlil úsměv.
Já a Roff jsme byli přímo u Gerava Agmas. Nudili jsme se. Ale náhle začal jiskřit a zářit. Byla jsem vyděšená a tasila jsem svůj meč, Roff si vzal své dýky aoba jsme byli připraveni plnit naší povinnost.
Když v tom se zjevil. Muž. Celý oděn v černém, nebylo možno se mu podívat do tváře. Jediné, co jsem viděla, byl jeho úsměv.
"Niavahi gnesa!" Zavrčel Roff. "Ive." Poručila jsem mu. "Kdo jsi?" Zeptala jsem se podezíravě a stále nesklopila svou zbraň. "Jsem ten, jemuž náleží tento meč." Měl hrubý hlas. "Nemožné. Odejdi!" Varovala jsem ho. "Htába meketa!" Křikl Roff.
"To bohužel nepůjde." Pronesl s falešnou lítostí v hlase. "Běž sám nebo tě doprovodím!" Zakřičela jsem.
"Neodejdu bez toho, co mi právem náleží!" Začínal mít vztek.
"Tento meč náleží někomu kdo žil před šestisty lety! Říkáš že si to ty?" Řekla jsem se sarkastickým tónem.
"Ten meč patří mě tak mi ho vydej!"
"Mým úkolem je ho chránit! Radši zemřu než abych nesplnila svou povinnost!"
----------------------------------
To je ale neodbytná elfka. Kolik ji může být? Je ještě mladá a zdá se že neví kdo jsem. Ani se tomu nedivím. Elfové by přeci neřekli svým dětem že žil podřádný člověk mocnější než král.
" Nechci ti ublížit. Ten meč patří mé rodině a já ho nenechám v rukou elfů." Řekl jsem už klidnější hlasem.
"Jak může patřit tvé rodině? Tenhle meč je elfská relikvie. Legendární meč Gevara Agmas!" Musel jsem se začít smát. Takže tohle jim napovídali? Že ten meč patřil elfovy?
"Co je tu k smíchu?" Zařvala na mě výhrůžně.
"Něco ti povím, dítě. Tenhle tvůj 'Gerava Agmas' nepatřil žádnému elfovy ale mě. Ten meč se jmenuje Tsuor. Je to druidský meč ne elfský. Tak mi ho dej a já si můžu klidně jít za svou rodinou" Vysvětlil jsem ji.
"Druidové? Co to říkáš? Ti už dávno nejsou." Tohle mě zaskočilo. Jak nejsou? Co se stalo mému lidu? Musel jsem to vědět. Nemůžu tu už ztrácet čas.
"Uloh zar knu ves" zašeptal jsem a najednou se za mnou rozzářilo světlo. Zakryli si oči a já v rychlosti blesku vzal meč a utekl.
-----------------------------------
Objevilo se světlo. Bylo tak jasné že jsem si musela zakrýt oči. Najednou byla tma ale já stále viděla světlo před očima. Po chvíli to přestalo a já se mohla rozhlédnout.
Meč byl pryč! Jak? Jak mohl tak rychle zmizet? Kdo to byl?