Poslední Žijící Druid

Legenda, která žije

Nasedli jsme na naše koně a rychle uháněli na sever. Jenže i naší koně už bylo unavení z celodenní cesty přes hory a lesy.
Otočila jsem se na ostatní, jelikož jsem jela v čele. "Nemůže být daleko, možná ještě tak 15 minut..." Zasekla jsem se, když jsem spatřila znavené tváře mých přátel. Nezvládali to. Nebyli zvyklí na takové cesty.
"Nabeth, Roff esta tande. Katricia, clea." Poručila jsem a oni poslechli. Nasadila jsem šíp do tětivy a šla prozkoumat okolí.
Mýtina v lese. Nebude moudré rozdělat oheň. Šla jsem tmou, šíp byl připraven někomu proletět hrudí a snažila jsem se zaznamenat sebemenší pohyb. Usoudila jsem, že je bezpečno.
Vrátila jsem se a tábor byl připraven. "Díky kluci." Sotva, co jsem to dořekla, na mé čelo dopadla kapka deště. Přímo nad námi zazněl hrom a objevil se blesk. Koně se splašili a divoce začali řehtat. "Roffe! Sbal tábor! Nabethe, připrav koně! Karicie, pomoz Roffovi!" Nařídila jsem a. Nasedla na svého koně. "Kam jedeš?" Křikl na mě Roff. Sotva jsem ho slyšela přes silný vítr zpívající divokou a nebezpečnou píseň. "Regeva!"
Rozjela jsem se na svém koni směrem k hoře. Vítr mě štípal do tváře, kapky deště umývaly mou tvář a bouře děsila mého koně.
"Elados!" Popohnala jsem ho, aby vyjel na kamennou římsu. Začala jsem se třást zimou, kombinace větru a deště nebylo nic pro mě. "Reave!" Poručila jsem a on zpomalil. Zahlédla jsem jeskyni, neměla jsem čas ji prozkoumat. S clea jsme se otočili a uháněli zpět za mými přáteli.
"Našla jsem jeskyni." Křikla jsem a pokynula jim, aby jeli za mnou. Dojeli jsme k jeskyni a Roff rozdělal oheň na pochodeň.
"Pojďme." Jeskyně byla velká. Temná, plná pachu smrti.
"Rozděláme tábor. Za úsvitu vyrážíme."
V tu chvíli jsme zaslechli hlasité zívnutí. Všichni jsme ztuhli a nebyli schopni jediného slova. Rychle ale potichu jsem dala do tětivy šíp a připravila se k výstřelu.
Roff hodil hořící pochodeň směrem, kterým vycházel šumot a zívání. Nevěřila jsem vlastním očím.
Byl velký. Větší než já nebo kterýkoliv z elfů. Měl huňatou dlouhou srst, černou jako je sama noc. Žluté oči ve tmě zářily jako světlušky. Zuby byly bílé jako čerstvě napadlý sníh a přes levé oko se mu táhla dlouhá, růžová jizva.
Drápy měl dlouhé jako dýky a divokost z něj přímo sálala. Byl to on. Obří medvěd z legendy Muesta iv Taver. "Taste zbraně !" Nařídila jsem. Katricia tasila svůj meč, Roff vzal své dýky a Nabeth připravil Luk.
"Weraß!" Vystřelila jsem a zasáhla medvěda do levé tlapy. Tasila jsem svůj meč a zkřížila ho s jeho tlapou. Má čepel nedokázala projít jeho kůží.
"Roffe!" Uniklo mi z úst, když jsem viděla, jak padá k zemi. "Nabethe, miř na hlavu! Karicie, zabav ho!" Oběhla jsem ho a tim jsem se mu ztratila.
Jeho zlostné bručení se odráželo od zdí jeskyně a bilo mě do uší. Skočila jsem mu na záda a v tu chvíli se ozval křik. "Katricie!" Zaslechla jsem Nabetha a pohltil mě strach. 'Ne, další už ne.' řekla jsem si a vylezla mu až k hlavě.  Zahodila jsem svůj meč a vzala si dýky. "Agmas merihu, Agmas." Zašeptala jsem spokojeně a obě dýky mu zabodla do hlavy. Zakolísal, zuřivě zabručel a skácel se k zemi.