Poslední Žijící Druid

Temné Údolí

Někdo s kým jsem měl rozepře? Ti se kterými jsem je měl jsou už dávno mrtvý. Přemýšlel jsem a vzpomněl si na jediné, kteří by mohli žít. Byl bych radši, kdyby byli mrtvý. Ostuda a nepřátele mého lidu.
Temní druidové. Ti jenž se obrátili k temné magii a starým způsobům. Vedli jsme s nimi válku. Co když? Co když to byli oni kdo zničil moji vesnici a zabil rodinu? Začínal se ve mě budovat vztek. Musím jít za nimi.
Temné údolí. Tam byli za mých časů. Je zde problém. To údolí je velmi daleko. Pak jsem dostal nápad.
"Agmas. Pojď jsem na chvíli." Přišla za mnou a já ji chytil za ruku.
"Vestar mko tzu kas" Vytrhl ruku asi kvůli bolesti. Dívala se na mě zmateně.
"Co jsi udělal? To bolelo!"
"Vložil jsem do tebe trochu své magie. Teď řekni : Zui ho dew qe" Uklidnila se a začala opakovat po mě.
"Zui ho dew qe" Zase ji zavládl zmatek ale já ji uklidnil.
"Tohle kouzlo kolem tebe vytvoří štít a ochrání tě před jinou magií"
"A k čemu mi to je?" Zeptala se zvědavě. Usmál jsem se.
"Jdeme do temného údolí. A radši se pevně drž." Chytila se mě a já to mohl použít. Způsob jakým jsem se dříve pohyboval.
"Xer wer os" Zase byl slyšet hrom a my se objevili v malém údolí. Já byl na nohách ale Agmas byla na zemi.
"Já ti říkal ať se držíš pevně" Pomohl jsem ji vstát a ona si opucovala oblečení.
Vyrazili jsme hlouběji do údolí. Věděl jsem o nich. Sledují nás. Takže přece jen ještě žijí.
Dorazili jsme do malé vesnice. Všichni byli připravení bojovat. Věděl kdo jsem. Válka je dávno v zapomnění takže je zde i jiný důvod proč se mě bojí. Přišel jejich nejstarší stařešina.
"Víme kdo jsi, druide" Díval se na mě ale moje oči zachytili něco zcela jiné. Kolem pasu měl zničený meč. Meč plný magie. Magie, která patří mě. Podíval jsem se mu do očí a udělal něco co Agmas překvapilo.
Sundal jsem si kapuci.
"Naše válka dávno skončila. Jaký je váš důvod tasit zbraně?" Všechny jsem je zpražil pohledem. Cítil jsem jejich strach. Stařešina znerzvozněl.
"Jsi druid, my jsme temní druidové takže je jen zřejmé že tasím meče." V jeho očích jsem viděl že lže. Nemám rád, když mi někdo lže.
"Agmas. Máš ještě v sobě trochu mé magie?" Podívala se na mě a přikývla.
"Dobře. Všimla sis těch, kteří jsou za námi?"
"Ano."
"Zbav se jich. Věřím že to dokážeš." Usmál jsem se na ni a viděl jak je nadšená. Soustředila se a kolem těch co byli za námi začali růst kořeny. Některé probodla a ostatní zemřeli stiskem kořenů. Podíval jsem se zpátky na stařešinu. Couvl zpátky.
"Myslel sis že nepoznám lež?" Čím víc jsem se mu díval do očí, tím větší měl strach. Všichni ostatní co zbyly začali pomalu ustupovat. Zvedl jsem pravou ruku a vypustil svou magii.
"Jste ostuda mého lidu. Jste mí nepřátele, kteří mi zničili vesnici a zabili rodinu. Nemáte právo žít." Věděli co bude následovat. Všichni kromě stařešiny padli na kolena. Pousmál se a řekl poslední slova před jeho smrtí.
"Udělali jsme strašné věci. I naši smrtí se nevykoupíme." Tasil zničený meč a hodil ho přede mě. "Věděli jsme že přijdeš. Proto jsme tento meč chránili." Padl na kolena i on.
"Nech mě říct poslední věc." Jeho hlas zněl jako by se smířil se svou smrtí. "Je pravda že jsme to byli my, kdo zaútočil na tvoji vesnici. Ale ten kdo všechny zabil jsme my nebyli." Luskl jsem prsty.
"Však ty už se pravdu dozvíš" Poslední věc co vyřkl než na něj padnul blesk. Z nikoho nevyšel ani výkřik. Byli s tím smíření. Věděli že to přijde a čekali na to tak dlouho.
Zvedl jsem zničený meč že země.
"Nas rah dna mar knuh" Všechna moc co byla v něm mi probudila v těle. Otočil jsem se k Agmas a chytil ji. "Xer wer os" Se zvukem hromu jsme byli zase tam, kde jsme rozdělali oheň.