Poslední Žijící Druid

Žalář

Shanar chtěl, abych utekla. Ale já nemohla. Nemohla jsem ho v tom nechat. Už jen kvůli tomu, že mě toho musí ještě naučit. A taky proto, že teď patří k nám a já své druhy neopouštím.
Udeřila jsem jednoho ze stráží do hlavy, když v tom jsem to zahlédla.
Katricia zezadu omráčila Shanara. Nechápavě jsem na ni pohlédla ale neodvážila jsem se zakřičet její jméno. Ztuhla jsem, když jsem viděla, jak dopadl omráčený na zem.
Toho využili stráže a chytili mi ruce. "Na vesta e tamarav!" Rozkřičela jsem se. Na druhé straně místnosti jsem viděla Roffa, ukázal mi dýky ale já zakroutila hlavou.
Náhle jsem ucítila silnou bolest na hlavě a zatmělo se mi před očima. Mé tělo se přestalo vzpírat a má mysl upadla do bezvědomí.
Cítila jsem, jak mi na tvář dopadají kapky vody. Otevřela jsem oči, všude byla tma. "Testeva." Zašeptala jsem si. Bylo mi jasné, kde jsem. V žaláři.
"Konečně ses probudila." Nadskočila jsem leknutím a rozhlédla se okolo sebe. Díky svitu měsíce jsem na něj viděla. Zavřeli mě do stejné cely jako Shanara. Zmateně jsem se rozhlížela okolo sebe. "Jak dlouho už tu jsme?" Vyhrkla jsem a prudce vstala. "Pár hodin." Podívala jsem se na měsíc přes okno s mřížemi. "Soudě podle polohy měsíce je jedna hodina raní." Strach ve mě začal stoupat. Začala jsem v naší cele hledat cokoliv, jakoukoliv chybu.
"Co to děláš?" Otázal se zmateně Shanar. "Revata!" Zaklela jsem a vztekle kopla do mříže naší cely. "Za úsvitu jdeme před krále." Oznámila jsem a zoufale si prohrábla rozcuchané, rudé vlasy.
"Proč si neutekla?" Prolomil ticho, které mezi námi chvíli panovalo. "Protože nemám ve zvyku utíkat z boje." Procenila jsem skrze zaťaté zuby.
Když v tom jsem zaslechla kroky. V dáli jsem viděla zářit plamen pochodně. Zoufale jsem se snažila rozeznat, kdo k nám míří. Stráž, to je jasné. Došli až k nám a já rozeznala druhou osobu. Nikdy jsem nebyla tak šťastná, že ho vidím.
Strážný odemkl dveře naší cely a mírně se uklonil. "Agmas, pojď." Řekl Roff.
Nezaváhala jsem a šla k němu. "Roffe, tak ráda-" přitáhl si mě do polibku a já byla tak zmatená, že jsem se nechala. Odtáhl se ode mě a zpražil strážného pohledem. "Můj otec by tě měl vyhodit! Guerva!" A strážný se dal na odchod. "Co si mu řekl? Proč mě pustil?" Nechápala jsem.
"Dostala si milost, protože jsem řekl, že si má snoubenka a dostala si se tam nedopatřením." Vysvětlil mi. "Qea?" Nevěřila jsem svým uším.
"Máš radost, Agmas?" Zeptal se Shanar. Nechápavě jsem na něj pohlédla. "Proč?" Zeptala jsem se. "Teď můžeš jít a vzít si meč. Vrátit ho vašemu váženému králi a vrátit se domů, jako hrdina." Zasmál se pobaveně. "Agmas, zutera." Procenil Roff. Začal mě táhnout pryč. Vysmekla jsem se mu ze sevření a běžela spět k cele. "Shanare, zapamatuj si, že křivé obvinění je pro nás útok na čest. A ten my si bereme velmi, velmi osobně." Zvedla jsem se a dala se na odchod.
----------------------------------
Koukal jsem se jak Agmas odchází. Myslel jsem že elfům už znovu věřit nebudu ale ji věřím.
Takže takhle to dopadlo? Jsem v žaláři a čekám co se stane. Kdybych si vzal tu moc z toho prstenu zpět tak se dokážu dostat pryč. Ale v tuto chvíli jsem slabý. Má to i svoje pozitiva.
Můžu si odpočinout a přemýšlet. Cela je chatrná. Všude je špína a není zde žádné světlo. Nemám co dělat a proto jsem si lehnul a na chvíli si odpočinul.
----------------------------------
"Jsi jenom ostuda naší rodiny!" Jsou tam tři děti. Vypadají povědomě. Pak mi dojde že to jsem já a moji sourozenci.
"To neříkej Zereku! Já mám Shanara ráda!" Tu tvář poznávam. To je Aleja. Ten druhý je můj starší bratr Zerek.
"Nezastávej se ho Alejo! Není nic. Jenom obyčejný člověk! " Byl můj bratr vždycky takový? Proč mi říká takové věci? Co jsem mu udělal?
"Sice může být obyčejný ale je pořád lepší než ty!" Moje sestra má v očích slzy. Můj bratr je plný vzteku. Napřahuje ruku a chystá se udeřit Aleju. Když v tom mu chytí ruku.
"Mě si můžeš urážet jak chceš. Můžeš mě mlátit jak chceš. Ale pokuď nějak ublížíš Aleje tak toho budeš litovat. To ti přísahám!" Moje oči byli plně hněvu. Zatímco oči mého bratra šoku a strachu. Vytrhl svou ruku a odešel pryč.
"Alejo. Neplakej. Už je to dobrý." Utěšoval jsem svoji sestru. Přestala plakat.
"Slibuješ že mě vždycky ochráníš?"
"Slibuji." Její oči se rozzářili a objevil se úsměv.
---------------------------------
Musel jsem se usmát. Byl jsem rád že se objevila tahle vzpomínka. Ale cítil jsem smutek v mém srdci, když mi došlo že už ji neuvidím. Nemůžu být popraven. Ještě zde mám svou úlohu. Musím ho najít. Musím najít jejího vraha. Musím počítat na moji poslední naději.
Agmas. Ona je teď jediná kdo mi může pomoci.