Poslední Žijící Druid

Začátek pronásledování

"Výsosti, mrzí mě to." Sklopila jsem pokorně hlavu a čekala, co mě čeká. "Mrzí?! To je slabé slovo, nezdá se ti?" Rozkřikl se na mě a já už to nevydržela.
"Nemohla jsem nic udělat! On se prostě objevil, řekl, že Gerava Agmas náleží jemu a zmizel!" Křičela jsem ale jakmile na mne král pohlédl, uklidnila jsem se.
"Chusto tende ra! Keui porate, lozure! Agmas! Katricia! Nabeth!" Pouze jsem přikývla. Nestála jsem ó to, aby má hlava plavala v jeho rybníku.
Později jsem se sešla s Nabethem a Katricií. "Huef, je mi to líto." Po tváři mi stekla slza.
"Tohle jsem nechtěla...zůstanete tady a já se vydám pro meč sama." Nařídila jsem plačtivým hlasem. Už jsem to nezvládala. "Zbláznila si se?" Zeptal se Nabeth. "My nejsme jen tvá družina." Odmlčel se. "Jsme tví letá, tvá indo." Dokončila Katricia jeho myšlenku.
"Za zítřejšího úsvitu se sejdeme u stáji. Vemte si s sebou vše, co by se vám mohlo hodit." Nařídila jsem a rozloučila se s nimi.
Když jsem šla domů, narazila jsem na Roffa. "Roffe, musím domů. Zítra odjíždím." Snažila jsem se ho obejít. Nechtěla jsem se s jim loučit. "Ne. My zítra odjíždíme." Prohlásil pevně. Srdce se mi málem zastavilo.
"Roffe, nemůžu tě nechat jít." Odporovala jsem a stále se snažila ho obejít. Když se mi to málem povedlo, chytil mě za zápěstí a přitáhl tak blízko k sobě, že jsme si navzájem dýchali do tváří.
"Já tě v tom nenechám. Jsem také členem tvé družiny. A je to i moje chyba. Ať chceš nebo ne, zitra jedu s vámi." A odešel. Nic víc. Nic míň.
------------------
"Zítra odjíždím." Oznámila jsem rodičům. "My víme, zlatíčko." Zavzlykala máma a někam zmizela. Nikdy přede mnou nechtěla dávat najevo emoce. Brala to jako slabost.
"Otče, ty víš, co se stalo?" Bála jsem se. Tak moc jsem se bála, že můj otec mi nebude věřit. "Nechala sis ukrást meč." Zklamání v jeho hlase mě podalo do srdce jako střepy.
"Ne. Ne. On se prostě objevil, zničehonic a řekl, že meč je jeho a zmizel!" Rozkřikla jsem se a viděla v jeho tváři překvapení. "Iteva mán." Zklidnila jsem svůj dech a snažila si vzpomenout.
"Byl celý v černém. Neviděla jsem mu do tváře...a říkal... říkal něco o druidech." Otcova tvář nabrala křídový odstín.  "Otče, co se děje?" Nechápala jsem a snažila se zjistit, co by mohlo být příčinou. "Byl celý v černém? Měl táb, egur a huio?" Jen jsem přikývla. Otec byl zase o mnoho bledší. "Otče..." Odmlčela jsem se. "Ne. Poslouchej mě. Musíš si na něj dávat pozor." Varoval mě a ve tváři měl zděšení. "Ale proč?" Nechápala jsem. "Je to poslední druid. Ovládající blesky...on je žijící legenda. Hodně nebezpečná legenda..." Celý se chvěl. "Jak o něm víš?" Zhluboka vydechl. Uklidnil svůj dech a do tváře se mu vrátila zdravá barva.
"Můj otec byl rostlinný mág, zapečetil ho a on spal hrozně dlouhou dobu...když si zjistila o svém daru magie...musela si ho nedopatřením probudit..." Zhrozila jsem se.