Poslední Žijící Druid

Lidští žoldáci

Agmas utekla. Určitě se vrací do hlavního města. Nesplnila slib. Pousmál jsem se.
Jak bych se na ni mohl zlobit? Udělal bych to samé. A navíc jsem si ji za tu dobu co jsme byli spolu oblíbil. Je to dlouhá doba co jsem dr naposled přátelil s elfy. Ale ji beru jak učednici, tak i jako přítele. Vím že se o sebe dokáže postarat a proto se vydávám pro další kus mé moci.
Můžu vypadat bezcitně, když ji nechám jít ale já ji věřím. Najdu ji až získám tu moc. Ten kus moci je blíž než hlavní město. Kdyby to bylo naopak tak jdu za ní.
Bude mi to trvat den. Pokud se vydám hned tak i méně. Neváhal jsem a šel k předposlednímu kousku mé moci. Po boku jsem měl Aezora. Jeho magie je dalším dnem čím dál tím větší. Sice se trochu osamostatnil ale stále je věrně u mě. Byli jsme na cestě a já doufal že Agmas neudělá nic zbrklého.
------------------------------------------
Rozhodla jsem se pro odchod. Já vím, nesplnila jsem slib. Nepomohla jsem mu získat zpět jeho moc. Ne všechnu.
Nemám čest. Právě jsem se ale rozhodla, že loajalita je pro mě důležitější. 
Cesta do hlavního města bude trvat bez koně tak den. Možná dva.
Budu se však muset zastavit v jedné vesnici a pořídit si něco přes tvář a vlasy. Nemůžu riskovat, že by mě někdo poznal.
Mohu jen doufat, že mě Shanar nebude následovat. Po této zradě se mu nezvládnu podívat do očí.
Blížila se noc a vesnice byla ještě daleko. Kručelo mi v žaludku a potřebovala jsem někde přespat. Rozdělat oheň bylo až příliš riskantní.
A tak jsem v lese vylezla na nejbližší strom a rozhodla se, že si dopřeju trochu odpočinku.
Když v tom jsem zaslechla zvuk z křovin a nasadila Šíp do tětivy. Vyčkávala jsem a snažila se zahlédnout zdroj onoho zvuku.
Náhle Mi tělem projela vlna prudké a nesnesitelné bolesti, sykla jsem a uvědomila si, že jsem byla zasažena šípem do levého stehna.
Zatla jsem zuby a rychle Šíp vytáhla. Můj luk spadl na zem a já byla beze zbraně na dálku.
Zoufale jsem se rozhlížela okolo sebe a snažila se najít toho bastarda, který mě zasáhl. Nikoho jsem však neviděla. Těsně vedle hlavy se do kamene stromu zabodl další Šíp.
Seskočila jsem dolů a podlomila se pod náporem silné bolesti. Avšak hned jsem se ze země zvedla a tasila meč.
"Zerste névara tojis poryfè." Zasmála jsem se a ze tmy vystoupil muž. Neviděla jsem mu do tváře ale cítila jsem, že je nebezpečný.
"Elfka?" Řekl překvapeně onen muž. "Je to elfka!" Zakřičel se smíchem a ostatní vystoupili ze stínů lesa. Nevím, kolik jich bylo.
"Lidští žoldáci." Uchechtla jsem se a zaujala bojový postoj. "Je na tebe vypsaná odměna, Agmas." Nepřekvapilo mě to. Zradila jsem svůj národ a pomohla vězni uprchnout.
"Hádám, že i na tvou hlavu." Zasmála jsem se. V jeho očích se začal zjevovat vztek. "Řekni, žoldáku, kolik je na tvou hlavu? Moc cenný asi nebudeš." Prohlásila jsem pohrdavě. Viděla jsem, že je rozzuřený čím dál víc. "Řekni, lidé se tě bojí? Nebo jim za to jen nestojíš?" Opravdu jsem se bavila a on opravdu zuřil.
"Chopte se jí!" Poručil a dva muži se na mě vrhli. S jedním jsem zkřížila meč a dýkou mu podřízla hrdlo, druhého jsem probodla skrz na skrz.
Provokativně jsem zahvízdala. "To bylo tak těžké." Pronesla jsem sarkasticky a jejich velitel přímo supěl.
"Edore!" Rozkřikl se a z poza stromu se vynořil ohromný muž.
Byl plešatý, rysy měl tak ostré, že jsem měla pocit, že se mu zpřetrhá kůže na tváři. Byl mnohem vyšší a svalnatější než já.
Vyděsil mě.
Tasil svůj meč a rozeběhl se naproti mě. Naše meče se střetly a ač jsem se snažila, silou mě zatlačil až ke kmeni stromu. Povolila jsem a uhla, meč se mu zabodl do stromu.
Oběhla jsem ho a chtěla ho probodnout ale on můj meč chytil do dlaně a druhou rukou mě udeřil do tváře. Zavrávorala jsem a vzala si dýky. Zranění na noze bolelo a krvácelo čím dál víc.
Silou ho nemůžu porazit. Musím na to chytře. Hora svalů, žádný mozek.
"Hej! Obludo!" Křikla jsem a on se otočil. "Víc toho neumíš?" Pokračovala jsem zadýchaně. Vyrval meč ze stromu a vrhl se na mě Uhla jsem a dál ho provokovala.
Netrvalo dlouho a i on byl úplně unavený. Pohyboval se pomalu a byl zadýchaný. Opřel se o své kolena a dýchal, skočila jsem mu na záda a obě dýky mu vrazila do hlavy. Když padl, vytáhla jsem je a usmála se. "Kdo bude další?" Věděla jsem, že dalšího už nezvládnu. Ztrácela jsem příliš mnoho krve.
Ale já se nemohla vzdát. Nemohla jsem teď padnout a prosit o milost. Na to jsem až moc hrdá.
Jenže nikdo se do boje se mnou neměl. "Tak pojďte!" Křikla jsem a viděla, jak se jejich veliteli na tváři rozlévá úsměv.
Pokynul dvou a ti mi chytili ruce. Vyrazili mi z nich dýky. A srazili mě na kolena. Velitel tasil meč a pomalým krokem šel ke mně. "Odměna je jen za tvou hlavu." Zasmál se.
Vzpomněla jsem si na to, jak mě Roff učil bojovat s dýkami. Na to, jak jsem Katriciu učila s mečem a na to, jak jsem naučila Nabetha střílet. Vždy když jsme šli na výpravu, měli strach.
Byl asi dva metry ode mě a stále se přibližoval. Zavřela jsem oči. Jsem zbabělec.
"Agmas, a co když nám půjde ó život?" Ptala se mě kdysi vystrašeně Peria. Já se jen usmála a k všem řekla. "Nikdy se nevzdávejte. Bojujte do posledního dechu." Radila jsem jim.
Už jsem cítila čepel meče na svém krku. "Agmas, musím uznat, že tvé schopnosti byli obdivuhodné. Ale na nás nemáš." Zasmál se a s ním celá jeho banda žoldáků. Ještě něco mi říkal ale já nevnímala.
"Když se setkáte se smrtí řekněte jedinou věc." Vzpomněla jsem si a cítila, že se napřahuje, aby mi uťal hlavu. Otevřela jsem oči. "Dnes ne." Zašeptala jsem a prudce sebou škubla. Vyhla jsem se meči a jednoho, který mě držel kopla kolenem do břicha, pustil mi ruku a druhému jsem vydloubla oko.
Sebrala jsem dýky a hodila je po dalších dvou, oba jsem trefila do hlavy. Udělala jsem kotoul a tím se vyhla meči, vzala jsem svůj meč a vrazila ho do úst dalšímu. 
Ani jsem se nenadála a zbyl jen velitel.
Usmála jsem se a šla k němu pomalým krokem. Viděla jsem, jak je vyděšený, postupoval ode mě až už neměl kam utéct.
Zahodil meč a padl na kolena. "Prosím, nezabíjej mě. Nezabíjej mě." Žadonil a já se jen spokojeně usmála. "Budu k tobě milosrdná." Zastavila jsem se těsně u něj a spatřila v jeho očích naději. "Děkuji, děkuji." Začal odříkávat s úsměvem a pomalu vstávat.
"Udělám to rychle." Řekla jsem a rozsekla mu hlavu napůl. Hned jsem však padla na kolena a následně na zem. Příliš mnoho krve. Ztratila jsem příliš mnoho krve.