Poslední Žijící Druid

Čas vyrazit

Sbalila jsem si jen to nejdůležitější. Měch na vodu, nějaké jídlo, obvazy a aenhu.
Rudé vlasy jsem si spletla do copu a umyla si tvář.
Na záda připevnila Luk a toulec se šípy, k pasu můj meč a na stehna dýky. Tentokrát jsem byla oblečená celá v černém, bude to lepší na skrývání ve stínech.
Myslela jsem, že nikoho nezastihnu, mýlila jsem se.
"Agmas." Zaslechla jsem otcův hlas. Zastavila jsem se a pomalu otočila. "Agmas, nikdy nezapomeň, kdo jsi." Zvláštní, jak moc měl pevný hlas když jeho jediná dcera odcházela na výpravu, ze které se nikdy nemusí vrátit.
"Svoea." Rukou mi pokynul, abych se otočila. Nadzvedl mi cop a zapl mi náhrdelník s přívěskem zeleného srdce, obalené v trní růže.
"Patřil tvému dědečkovi. Je v něm ukrytá velká síla, pomůže ti. Ale nesmíš zapomenout, kdo jsi." Varoval mě. Přikývla jsem a neztrácela už víc času.
Nebyla bych to já, kdybych tam nebyla první.
Z dále jsem viděla přicházet Katriciu. Černé vlasy měla divoce rozpuštěné, u pasu ji visel její Jeravas, na zádech se ji houpal vak, vsadím se, že s ampulkami.
"Zdravím Katricio, dcero Speser a Nier." Mírná úklona. "Zdravím Agmas, dcero Euryia a Siery."
Už jsme viděli přicházet javel. Nabeth měl na zádech toulec a luk a u pasu meč. Roff měl jen své dvě dýky.
"Zdravím javel." Poklonila jsem se a oni se jen usmáli. "Niestra nande a samasfa?" Zeptala se Katricia. Dostala jsem ránu do srdce. Přesně tohle řekla Peria.
"Ten...muž říkal, že je druid. Ale ti jsou mrtví. Hádám, že nejprve půjde do Lesa Druidů, takže nejprve zamíříme tam." Mluvila jsem pevně a hrdě, snažila jsem se tím zakrýt strach, který mi ten muž naháněl. Poslední druid. Žijící legenda. A my mu chceme vzít něco, co je jeho.
Beze slov jsem si šla pro svého koně. Černého hřebce s bílou lysinkou na hlavě a bílými kopyty.
"Huera." Šeptala jsem mu, protože šlo vidět, že má strach. Dlouho jsem na něm nejela.
Nasedla jsem na něj a mí letá také usedli na své clea. "Deraves!" Směr Les Druidů.