Poprava

13 0 0
                                    

Už jen dvě hodiny. Dvě hodiny do úsvitu. Nikdy bych nečekala, že takto zemřu.
Představovala jsem si, že zemřu hrdě a v boji. Že mě čeká důstojný pohřeb a že mě budou přátelé oplakávat.
Ale namísto toho sedím ve smrduté vlhké cele, umírám žízní a čekám na smrt jako na smilování. Možná si to zasloužím.
Nechala jsem zemřít Periu. Zradila svůj národ a přidala se k nepříteli. Zabila jsem mnoho elfů, mužů a nevinných.
Rodiče se za mě jistě stydí. Jak by na mě mohli být hrdí? Zklamala jsem je.
Po tváři mi stékala slza. Těžko říct čeho. Zklamání? Bolesti? Zoufalství nebo smutku...
Vzhlédla jsem ke stropu a vzlykla. Jsem nečestná. "Odpusť mi, Shanare." Zašeptala jsem do mrazivého ticha a tmy.
"Agmas." Otočila jsem hlavu ke zdroji onoho zvuku a nevěřila vlastním očím. Musela jsem se usmát, smutně ale zároveň šťastně. Okamžitě jsem vyrazila k mřížím a vrazila do nich. "Roffe." Zašeptala jsem něžně jeho jméno do tmy a mé oči ronily slzy. Avšak to byly slzy štěstí. "Co-co tady děláš? Jestli tě tady najdou...nechci ani pomyslet na to, co ti udělají..." Vzlykla jsem a zakryla si pusu ústy.
"Dostanu tě ven." Jeho hlas byl plný rozrušení. Třásl se a selhával. Musela jsem se usmát ještě víc. "Roffe, nesmíš pro mne riskovat." Chtěla jsem ho přesvědčit. Chtěla jsem, aby mě nechal být. Jeho otec nemůže vyřešit všechno. Dýkou se začal šťourat v zámku, různé jí pohyboval v zámku a já mu viděla na očích, jak moc se snaží. Avšak se mu to vůbec nedařilo.
"Reveta!" Zaklel ale snažil se dál a dál a dál. "Roffe, přestaň." Zašeptala jsem s chabým úsměvem na tváři. Ale on neposlouchal. "Teď doleva. Predava." Šeptal si pro sebe a dál se zuřivě dobýval do zámku. "Přestaň." Plakala jsem ale můj hlas byl pevný jako skála.
Ale on neposlechl. "Už jen kousek." Zoufalství v jeho hlase mě bodalo do srdce jako střepy. "Přestaň!" Křikla jsem a můj hlas mě zradil. Roff také plakal. Jen ne tak moc jako já.
"Musíš jít. Najdi Nabetha. Pokud žije... řekni mu, že mě to moc mrzí." Hlas se mi třásl a přes slzy jsem skoro neviděla ale přesto jsem se snažila být silná a pevná. Stále jsem jeho velitelka.
"Ne..dostanu tě odtud." Zlomil se mu hlas, jenž zněl bolestivě jako rány bičem. Prostrčila jsem ruce přes mříže a obě dlaně mu položila na tvář. Tím jsem nabyla na vážnosti. "Ne, Roffe. Ty musíš žít. Najdeš si holku. Vezmeš si ji a budeš šťastný. Budete mít děti a jednou jim možná řekneš o tetě Agmas." Srdce se mi rvalo na milión kousků. Viděla jsem jeho tvář zkřivenou bolestí srdce a zoufalstvím.
"Miluju tě." Zašeptal a obruč bolesti sevřela mé srdce ještě silněji. Z úst mi unikl přidušený sten. "Miluju tě." Zopakovala jsem jeho slova a usmála se na něj. Když v tom se ozvalo sarkastické tleskání.
"Cha, kea ejedov." Její hlas byl chladný jako led. Celé mé tělo polila vlna strachu a nenávisti. "Katricia." Vyprskla jsem její jméno jakoby to byl jed.
V tom stráže chytili Roffa a táhli ho pryč. "Ne! Ne!" Vzpíral se ale oni ho udeřili do hlavy a on upadl do bezvědomí.
"Ne! Katricia. Prosím. Nezabíjej ho. Dělej, co chceš ale nezabíjej ho." Prosila jsem, žadonila a styděla se sama za sebe.
Klekla si ke mně a věnovala mi jeden ze svých chladných úsměvů. "Já ho nezabiju." S úlevou jsem vydechla a uvolnila se. "Děkuju." Zašeptala jsem plačtivým hlasem do tmy. "Ale bude se dívat na to, jak oddělím tvou zrádnou hlavu od těla." Procenila skrze zaťaté zuby a já udeřila do mříží. "Velká Agmas. Strážkyně Gerava Agmas. Naše vůdkyně. Velká bojovnice." Zasmála se. "Nejsi nic."
----------------------------------------------------------------
Klečela jsem a čekala, než nastane čas. Pravý čas mé popravy. "Agmas, dcero Euryia a Siery, za tvé zločiny vůči tvému národu jimiž jsou-" v duchu jsem se loučila se všemi, jenž miluji. 'Sbohem matko, sbohem otče, sbohem Roffe.' zaváhala jsem. Ale nakonec jsem stejně zavřela oči a zašeptala dvě slova. "Sbohem, Shanare." Rozhlédla jsem se okolo sebe. Mnoho elfů. Tolik jich přišlo jen proto, aby viděli mou smrt. Kousek ode mne stál Roff. Plakal a díval se Mi do očí. Chabě jsem se na něj usmála. "Agmas, chceš k tomuto něco říci?" Otázal se s opovržením král a já povstala. Když v tom mě Katricia znova srazila na kolena, sykla jsem bolestí. Už nemohu ani mluvit se ctí.
" Obyvatelé hlavního města! Už od mala nám říkají, že kdo nebyl ve válce, není muž. Že musíme být loajální a čestní. Že musíme být hrdí na svůj národ a na svou historii! A že máme vždy mluvit pravdu!" Křičela jsem. Někteří křičeli souhlasná slova a jiní mě soudili. "Ale sami nám zatajují minulost! Říkají nám lži, abychom nesoudili jejich činy! A kdo zjistí pravdu, kdo se odváží tak jako já! Ten bude umlčen." Poslední větu jsem zakřičela s takovou nenávistí, až mi běhal mráz po zádech.
"Fereva linee xaler! Laack gelna noui mén ade!" Mnoho odvážlivců vyjadřilo svůj souhlas se mnou. To mi navrátilo sebevědomí. Usmála jsem se a sklopila hlavu. "Tak dělej, Katricie." Zasmála jsem se. Cítila jsem, jak mě čepel jejího meče studí na krku. Najednou svět okolo mě utichl, cítila jsem, jak se mi srdce snaží probít z hrudi. Pozvedla jsem zrak a dívala se Roffovi do očí. Plakal. Tak moc plakal a byl nucen se na to dívat. 'To je v pořádku.' naznačila jsem ústy a usmála se.
Když v tom se ozval hrom a já cítila, že Katricia ztuhla. Ve vzduchu bylo cítit napětí a já byla nucena pohlédnout jinam než na Roffa. Srdce se mi málem zastavilo, když jsem ho spatřila.

Poslední Žijící DruidKde žijí příběhy. Začni objevovat