Poslední Žijící Druid

Hádka

Měla jsem sama ze sebe ohromnou radost. Dobře, květinou nikoho nezabiju ale i tak. Bylo krásné vědět, že ta nádherná modrá květina vyrostla z mé vůle.
Hned jsem pospíchala k ostatním, abych jim vše řekla. Seděli, co nejdál od tajemného muže. Měla bych se ho zeptat na jméno. Já se přiřítila a sedla si k nim.
"Tierver estahu?" Mé štěstí zmizelo, když jsem viděla jejich smutné tváře. Stačil jeden pohled do jejich očí a ja věděla o co jde.
"Milovala modré květiny." Zašeptala Katricia plačtivým hlasem. "Já vím. Myslela jsem na ni." Při tom uvědomění mi stekla okamžitě slza po tváři. "A my nemůžeme být ani na jejím pohřbu." Zavrčel naštvaně Nabeth. "Je to moje vina." Vzlykla jsem.
Roff si mě přitáhl k sobě a položil mi hlavu na jeho rameno. "Sieraz guern. Nieraz guern." Šeptal mi konejšivá slova ale já stejně cítila pocit viny. "Do Nyxava muer chodíme už dlouho. Nevěděla si, že se to stane." Snažil se mě podpořit Nabeth. "Ty si to věděla." Šeptla Katricia a setřela si z tváře slzy. Zvedla jsem se a narovnala se.
"Věděla si, že Peria se nedokáže ubránit na blízko. A přesto si nevyměnila meč za luk! Jen kvůli své pýše!" Rozkřičela se na mě a vstala. Nenáviděla mě. Viděla jsem ji to na očích.
"Měla jsem to udělat! Měla jsem alespoň hodit dýku! Ale v jednu chvíli byl od ní daleko a v druhé chvíli byl přímo u ní!" Bránila jsem se křikem a vstala. Cítila jsem, jak mi žílami proudí krev.
"Oravetea, kopurtes na kamav lopitea!" Křikla na mě a odešla. Podívala jsem se prosebně na Nabetha a ten se hned vydal za ní. Sedla jsem si, setřela slzy a smutně se usmála na Roffa, který mě okamžitě objal.