Poslední Žijící Druid

Návrh

"Agmas..." Zaslechla jsem plačtivé šeptání Roffa. Asi si myslel, že jsem mrtvá. "Žiju." Šeptla jsem a otevřela oči. Okamžitě mě do očí udeřil příval světla, takže jsem je musela ještě zavřít.
Pak jsem si vzpomněla.
Prudce jsem vstala ale hned se mi zatočila hlava. "Gavae." Zaslechla jsem Nabetha. "Kde je ten drak??" Panikařila jsem a rychle vstávala. "Klid. On ho zabil." Řekla Katricia a ukázala na muže v černém.
Tasila jsem své dvě dýky ale sotva jsem se udržela na nohou. "Ty! Vrať nám Gerava Agmas!" Vyjela jsem na něj a on se jen usmál. "A co takhle, díky za záchranu našich bídných životů?" Kde je moje vychování. Znejistěla jsem.
"Děkuji. Ale proč si to udělal?" Křikla jsem podezíravě. Roff mě podepřel, protože se bál, že upadnu ale já ho od sebe odstrčila.
"Prostě jsem to udělal." Hromadil se ve mě vztek. "Vrať nám ho!" Nařídila jsem. "Chceš si ho vzít? Sotva stojíš na nohou." Zasmál se a já supěla.
"Prosím." Sklopila jsem zrak, nemohla jsem se mu podívat do očí. "Pokud ho nepřinesu domů, král mě nechá popravit." Zašeptala jsem smutně do tichého dne. "To je mrzutá situace. Ale ten meč je můj." Takže to byla pravda.
"Já vím, kdo jsi." Prohlásila jsem pevně. Ostatní jen mlčeli a čekali, co bude dál.
"Jsi poslední druid. Ovládáš magii blesku a ten meč ti právem náleží." Zatvářil se překvapeně. Měřil si mě pohledem a zastavil se u mého přívěsku. "Kdo jsi, dítě?" Zeptal se zaskočeně a to mi přidalo na odvaze.
"Jsem Agmas, dcera Euryia a Siery, strážkyně Gerava Agmas." Pronesla jsem hrdě. "Odkud máš ten přívěsek?" Nechápala jsem proč se na to ptá. "Neodpovídej." Zašeptal mi Roff. "Na tom nezáleží, vrať mi Gerava Agmas. Už dávno ti nepatří." Namířila jsem proti němu své dýky.
----------------------------------Proč musí být elfové tak pyšní? Proto je nemám moc v lásce.
"Že už mi dávno nepatří? A to proč?" Otázal jsem se klidným hlasem ale byl ve mě vztek.
"Asi si se zapomněl druide. Předchozí král s tebou bojoval a vyhrál ho hrdě v bitvě!" Řekla hrdě a pyšně. Musel jsem se zasmát. Začal jsem se smát a viděl jak se všichni diví co se děje.
"Takže ho vyhrál hrdě v bitvě? Vážně? Tak to jsem nevěděl." Řekl jsem s úsměvem.
"Jak se jmenoval ten král?"
"Největší elfský král co kdy žil. Král Teravil!" Řekl jeden z nich. Můj obličej zvážněl. Teravil?
"Teravil? To on mě porazil v bitvě? Děti, kdo vám to řekl" Byl jsem zvědavý jak odpoví.
"Všichni znají ten příběh. Je to něco jako královský poklad." Všichni vypadali tak hrdě na to co mi říkají. Nechci jim kazit iluze ale musí vědět pravdu.
"Řeknu vám pravdu. Je na vás jestli mi budete věřit nebo ne. Teravil byl můj přítel." Viděl jsem překvapení v jejich očí.
"Byl dokud mě nezradil. To kvůli němu mám tuto jizvu. A díky němu jsem byl zapečetěn. Ten váš hrdý král nebyl nic víc než podrazák" Dořekl jsem a věděl co bude následovat.
"Lžeš! Proč bychom ti měli věřit." Řvala na mě ta elfka.
"Řekl jsem že je to na vás jestli mi budete věřit." Chystal jsem se odejít ale najednou cítím něco známého. Z toho přívěsku vychází známá magie. Okamžitě na něho upnu pohled. Podívám se na elfku.
"Odkud máš ten přívěsek?" Přiblížil jsem se blíž ale dál jsem nemohl protože ostatní tasili zbraně.
"Patřil mému dědečkovi." Tohle mě překvapilo. Že by to byla?
"Jak se jmenoval tvůj děd?" Chvili váhala ale pak odpověděla.
"Aelor." Že jsem to nepoznal dřív. Vypadá jako on. Usmál jsem se. Její děd byl mocný mág a dobrý přítel.
"Znal jsem tvého dědu. Byl to mocný mág a velice dobrý přítel. Bohužel byl jeden z těch co mě zapečetili ale vím že musel." Pamatuji si jeho pohled když to musel udělat. Věděl jsem že mu to trhá srdce. Jestli je jeho vnučka tak mi může pomoct.
"Viděl jsem že máš magii rostlin." Vypadala překvapeně že to vím. "Velice mocná magie ale těžká na ovládnutí." Povzdechl jsem si.
"Můžu ti pomoct. Naučím tě používat tvoji magii a ty mi pomůžeš získat moji sílu zpět "
"A proč bych to měla přijmout?"
"Protože já jsem jediný kdo ti může pomoct."
-------------------------
"Agmas..."
Roff mi položil ruku na rameno. "Jak ti mám pomoct?" Zeptala jsem se onoho muže. Zajímalo mě to, opravdu. Zajímalo mě jestli budu vůbec schopna mu pomoci.
"To ještě nevím. Ale pro začátek bys mi mohla říct, co se stalo se světem." Pronesl vážně. Přátelé čekali na mé rozhodnutí.
"Pokud ti pomůžu, naučíš mě ovládat magii?" Potřebovala jsem mít jistotu, že se na mě nevykašle.
"Ano. Máš mé slovo." Přiznal a upřímnost mu z hlasu byla cítit. Vydechla jsem a podezíravě si ho změřila pohledem.
"Přijímám." Řekla jsem s hlavou vztyčenou a viděla jsem, jak byli mí přátelé překvapení.