Mimo civilizaci

3. Divočák?!

Honza s Pavlíkem odbočují na vedlejší pěšinu. Během nadšeného hovoru přestávají vnímat své okolí a ani si neuvědomí,  že les kolem nich je stále hustší a neproniknutelnější. Ruda se s nevrlým bručením pomalu vleče za nimi.

 Náhle se z nedalekého křoví za jeho zády ozve silné zapraskání. Ruda ztuhne, vlasy se mu zježí hrůzou. Uvědomí si, že je tu, na té sotva znatelné, zarostlé pěšině uprostřed hlubokého lesa, docela sám. Divočák! chce zakřičet, ale z jeho úst vychází jen slabé zasténání. Zoufale se tedy nadechne a zděšeně zakřičí znova:

 ,,Klucíí, počkejtééé!  Divočák!" a pádí při tom  tak rychle, že do nich za zákrutou málem  vráží. Všichni na chvilku strnou a naslouchají.

„Tý brďo.., " pípne rozpačitě Pavel. Jejich nejisté pohledy se upírají do míst, odkud se nebezpečné zvuky ozývají. Honza dá nenápadný pokyn rukou a pomalu, opatrně couvá. Jediným dlouhým skokem se pak dostává k nejbližšímu stromu a ukrývá se za jeho kmenem. Kluci ho bleskově následují. Silné zapraskání větviček se ozve znova. Ruda zbledne, strachem už téměř nedýchá. Napjaté ticho ruší jen nepatrný závan slabého  větříku v korunách stromů. Poté se ozve nové zapraskání. To už přechází mráz po zádech i ostatním. Co teď? Co mají vlastně dělat? Ukryti za kmeny, jen bezradně zírají do houštin před sebou. A zase! Ostrý zvuk praskajících větviček se klukům zařezává až do mozku.

Po několik dalších sekund mají kluci pocit, že se snad zastavil čas.Pak se ozve další zapraskání, ale tentokrát se zdá, že je slabší. Nakonec se opravdu pomalu ztrácí v dálce. Kluci si oddechnou.  Nebezpečí je snad zažehnáno. Ale teprve až poslední praskání zcela zanikne, odváží se pohnout.

„Snad to byla jen srnka," zadoufá Honza, ,,bylo to... spíš jako skoky..." Pavel zakroutí hlavou a s vyčítavým pohledem se obrací k Rudovi:

,,Kdybys tak neřval, mohli sme ju třeba vidět, " zalituje, ,,takto se polekala... a možná  eště víc, než ty." Zahanbený Ruda se raději ani moc nebrání. Ve svém zděšení si totiž nestačil všimnout, že i oni byli docela vystrašení. Ale v jednom má od této chvíle jasno. Ví stoprocentně, že už nikdy nechce zůstat sám. Uvědomuje si, že jeho jedinou jistotou jsou tu teď jeho dva kamarádi, Pavel a Honza.

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Blíží se  večer, když kluci objevují nevelkou mýtinu lemovanou vysokými stromy. Křoví je tu jen a pomálu, mají tedy hezký rozhled daleko do lesa. Na vzdálenějším konci plácku se tyčí dřevěný posed. Ruda má okamžitě jasno.

,,Tady zůstanem." 

 Pavel tázavě pohlédne na Honzu. Ten se pátravě rozhlédne kolem a pak souhlasně přikývne. hl

 ,,Paráda!" zahřmí hned dvojhlasně. Z nedaleké borovice se ozve rozčílený ptačí křik.

,,Pánové, ten váš řev... ani té sojce se nelíbí," snaží se o vážný tón Honzík, ale i v jeho očích svítí veselé jiskřičky klukovské radosti. A bágly znovu letí k zemi. Však už toho všichni mají dost. Ramena je pálí, záda bolí, celé tělo mají jako rozlámané. Ruda se uvelebuje v měkké trávě jako první a libuje si:

,,To je ono! Do rána už ani krok zbytečně," zapřísahá se a i ten posed, který ho tak láká, zkoumá z jen očima. Všichni se s požitkem oddávají zaslouženému odpočinku. O své se brzy začínají hlásit žaludky. A dokonce i ten Rudův. Svorně se vrhají na svoje krosny.  Nejdříve sáhnou po lahvích s pitím a hned potom přichází na řadu i jídlo.

Zatímco oba větší kluci si po krátké poradě mažou chleba máslem, Ruda do sebe láduje už druhý rohlík se salámem a velká sousta bohatě zalévá Colou. Když pak Honza navrhne, aby si uvařili trochu čaje, raději se odvrátí a dělá mrtvého brouka...

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .. . . . .. . . . . . . . . . . . . . . . . . .