Mimo civilizaci

15. Až k protinožcům

,,Kdo bude první u stavidla?" křičí Pavel a rychlými tempy se vzdaluje od břehu.  

„Za ním!" vyjekne Ruda vesele. Ani Honza se nenechá dvakrát pobízet. Plavou, jako o závod. A že to taky závod je! U stavidla prudká otočka - a zpět! A delfína! Pavlík jen srší nápady.

 Když už jsou celí zchvácení, položí se na hladinu zády a chvilku jen tak odpočívají. Sledují malé,bílé obláčky plující po obloze a cítí se parádně.

 Z vody je vytáhl až teprve starý známý hlad. Ale pořádný! Rychle se shodují, že nemůžou čekat, až se něco uvaří, do té doby by totiž určitě zemřeli hlady. 

„Máme eště nějaký chleba,"oznamuje Honza a vybaluje poslední zásoby.   

„Jů, s masovou konzervou! Paráda! Sem s tím!" volá nadšeně nedočkavý Ruda. Za chvilku už hltají velká sousta a zapíjejí je pramenitou vodou.  

„Dyby nás tak viděla mamka," usměje se Pavel, „ta by se divila... obyčejná voda, chleba a konzerva..."

A kluci si připomínají chvíle, kdy ohrnovali nos i nad mnohem lepšími dobrotami..

 Po jídle se blaženě povalují a mhouří oči. Snad by i usnuli. Vtom ale vyskočí Ruda a zamíří si to k okraji lesa. Oba kluci překvapeně zírají, jak tam hrabe v zemi. 

„Hledáš poklad?" zavtipkuje Pavel a převrátí se na druhý bok.  

„Nebo tam chceš někoho pohřbít?" otáčí se k němu Honza.  

„Jo. Tu našu konzervu plechovou," odpovídá Ruda s úsměvem a dál zběsile hrabe..

 ,,Aby se o ňu někdo nezranil," dodává pak už docela vážně.  

,,Tak, v tom případě ještě přidej na hloubce," míří k němu Pavel. 

„Třeba takový „náramek„  z rezavé plechovky na noze nešťastné srnky, viděl sem pár fotek," vysvětluje cestou k Rudovi.  

„Zařezával se jí do nateklé rány čím dál víc. A ta srnka, prý, pomalu a ve velkých bolestech umírala několik dní..."

 „Brrr!" otřepe se Honza při té představě a vyskakuje taky.

 Společnými silami hloubí kluci jámu - až k protinožcům, jak ji se smíchem hodnotí Ruda. Na její dno pokládají tu  „nebezpečnou zbraň" a přidávají i nějaké další odpadky, kterých se tak aspoň pohodlně zbaví. A všechno ještě zatíží velkými kameny. Ty pak teprve zahrnují vyhrabanou zeminou.

 „A pořádně udusat!" velí Ruda důležitě a rovná kameny i nahoru. Teprve potom je se svým dílem spokojený. 

,,Ty se nezdáš," obrací se k němu se smíchem Honza, „jak se tak dívám, přivedem vašim po čase dom... chlapa!" Ruda se začervená a nadechuje se k ostré odpovědi. Ale, ... byla to přece jen pochvala ... a to je fajn, uvědomí si. Napřímí se tedy a důležitě spustí:  

,,Po práci chvilka odpočinku, ale pak ať vás vidím zas na nohách!"

 Honza překvapeně povytáhne obočí a s potutelným úsměvem prohodí:. 

 ,,Sleduješ, Pavle, ta proměna... je eště rychlejší, než sem čekal."

,,A nebezpečnější, že?" dobírá si ho Pavel. Honza se zamračí, Pavlova poznámka se ho docela dotkla. Alele pak jen pohodí hlavou a se smířlivou grimasou dodává:

 „Dobrá, Rudo, beru, ale mám podmínku. Ta blbá nálada zůstane tady!" Spokojeně se svalí do trávy a zavře oči. 

„A nač si myslíš, že sem hrabal tak velkou díru? Špatná nálada už je u protinožců," zašklebí se vesele Ruda a plácne sebou vedle něj. 

Po krátkém odpočinku a asi hodině svižné chůze se kluci blíží k okraji lesa. Jsou opatrní, téměř nemluví. Nechtějí, aby je někdo viděl. Ne tady v lese. Už na začátku se dohodli, že to tak bude lepší.  Nemají nejmenší zájem na tom, aby se na ně někdo třeba pověsil. Ostatně, kluci si vůbec nejsou jistí, že by se dokázali ubránit, kdyby došlo na nějakou rvačku. Lidi jsou všelijací...

,,Pocvičíme se ve skrývání a plížení, aspoň to bude napínavější,"prohlásil tehdy nadšeně Pavel a Rudovi i Honzovi jen zasvítily oči. A tak teď schovávají batohy v hustém křoví a opatrně vykukují z lesa. 

„Mohly by tu růst třeba brambory..." zasní se Ruda, „a nebo...hrášek!"

 Pavel po něm hodí shovívavým pohledem a zašeptá:

„Ten už by byl přece dávno sklizený... "

Nedopoví. Prudce zastavuje a pozorně naslouchá. Taky Honza náhle zpozorní. A po chvilce už všichni tři leží v hluboké trávě a opatrně se plíží ke skupince keřů. Podivné, hrozivé zvuky se brzy ozývají znovu a teď už nebezpečně blízko! Klukům naskakuje husí kůže, mají neblahé tušení, že tentokrát půjde opravdu do tuhého...