Mimo civilizaci

24. Nepřátelským územím

Ahoj všichni. Konečně se vracím k psaní. Trochu jsem si to tady zkomplikovala.

Původně tu byla omluva. Necítila jsem se dobře a tak nebyla ani nálada  a chuť do psaní. Omluvu jsem smazala, ale vypadá to, že komentáře k ní tu zůstanou. To jen k osvětlení komentářů, které se netýkají příběhu.

 A teď už k věci. Pojďte se se mnou podívat za našimi chlapci.

................................................................

Už jsou docela blízko. Opatrně našlapují, v nízké měkké trávě jim to už nedělá větší potíže. Stačí se jen pozorně dívat pod nohy a včas se vyhnout spadlým větvičkám a šiškám, kterých je tu kupodivu docela málo. Je pozdní odpoledne. Slabý větřík ševelí v hustých korunách stromů. Už jsou opravdu blízko toho tajemného místa, od kterého si slibují rozluštění hádanky.

 Pavlík, s pohledem upřeným k zemi, vrací se ve vzpomínkách k okamžiku, kdy společně objevili první tábořiště. Znovu prožívá ten neskutečný pocit radosti, když se před nimi náhle vynořila studánka křišťálově čisté vody. A oni mohli konečně, po dlouhých útrapách náročného hledání, uhasit svoji žízeň. Znovu prožívá to neuvěřitelné nadšení, když konečně  vstoupili na rovný plácek bez kamenů a větví. Na to kouzelné místo, jako stvořené k přenocování...

To Ruda má plnou hlavu tajemného dopisu. Dopisu, který dal jasný směr jejich, do té doby bezcílnému, putování. Znova cítí slastné mrazení v zádech, které zažívá vždycky, když se chystal přijít na kloub nové záhadě, nebo když je na stopě úžasnému dobrodružství. Opájí se svými představami a bezděky zrychluje krok.

Vtom se ozve hlasitý výkřik. Honza zareaguje nejrychleji a ztuhne na místě. Ostatní dva, kteří se ze svého snění probírají podstatně pomaleji, do stojícího kamaráda  prudce narážejí. Nechápavě se dívají na nehybného kamaráda. Ale to už  když tu se znovu ozve hlasitý ptačí křik a posléze plácání křídel.

 „Zase sojka," hlesne pohotově Honza a snaží se tu poťouchlou zpravodajku zahlédnout. Ale bez úspěchu. Kde té už je konec! To soustředění se jim ale přeci jen vyplácí. Slabé zapraskání větviček někde před nimi stačí k tomu, aby rychle uskočili a ukryli se v lesní houštině. 

Chvilka napětí a už k nim doléhá tlumený hovor. Následuje halasné vítání a po chvíli se na pěšině, kterou chlapci před několika málo okamžiky narychlo opustili, objevuje dvojice mužů. Jeden z nich má na sobě zelenou, snad mysliveckou uniformu a na hlavě klobouk se sojčím pírkem. Také oblečení druhého je střídmé a nenápadné. Má na sobě maskáčovou soupravu a pohodlné kožené boty. Oběma mužům trůní na hrudi dalekohled a na zádech malý tlumok. 

Toto všechno vidí kluci zcela zřetelně a rychle jim dochází, že i oni by mohli být viděni. O to víc se tisknou k zemi a zadržují dech. Nebylo by dvakrát příjemné, vysvětlovat těm mužům, proč se ukrývají. Určitě by si o nich mysleli, že něco provedli, jinak by přeci neměli důvod se schovávat... A co kdyby je předali policii? Rudovi při té představě přebíhá mráz po zádech a vůbec to není to příjemné mrazení, o dobrodružství na policii opravdu nestojí. Pevně přivírá oči. Co kdyby ho prozradil jejich vyděšený lesk? 

Muži je míjí za veselého povídání a okolí, naštěstí, nevěnují pražádnou pozornost. Jejich hlasy pomalu slábnou, nebezpečí se vzdaluje. Přesto však ještě nějakou chvíli trvá, než se kluci odváží alespoň nadechnout. Nakonec se přeci jen pomalu a opatrně zdvíhají.

„Měli sme štígro," zašeptá Honza a oprašuje se, „ vypadá to, že jdou od studánky,být trochu rychlejší, možná sme na ně narazili přímo tam."

„To tak," houkne Ruda, „tam ať se rači nikdo neplete. 

Jé, kluci, ... eště aby nám tak vyfoukli náš poklad!"

 Pavel jen s pobaveným úsměvem zakroutí hlavou, znovu si kleká a  pátravě se zahledí do mapy, kterou už  stihl rozložit na měkký mechový polštář.            

„Risknem to lesem, sme už stejně někde blízko, snad se neseknem"Obratně zorientuje mapu a zaměří azimut.

„Tamta pokroucená borovice, vidíte ju? Ta nás povede,"  ukazuje prstem mezi stromy vlevo. Ruda nedůvěřivě pokrčí rameny, rozhlíží se kolem a pak bezradně rozhodí ruce.

„Dyž myslíš..., ale,  co dyž tam někdo je?"

„Jasně, chápem," usměje se Honzík, „chybí ti dobrodružství? Máš ho mít,neuškodí, dyž to pojmem trochu bojovně."

„Jasně, plížením vpřed!" zazáří oči nejen Rudovi. Honza je nabádá ke klidu a další pokyny pak už udílí jen ručně. Kluci jeho gestikulaci dobře rozumí. 

Tiše se rozestupují do rojnice a nadšeně se vžívají do role průzkumníků. Už nejsou jen v obyčejném lese někde na Moravě, jejich fantazie je přenáší daleko, daleko do cizích exotických krajů. 

Opatrně se plíží nebezpečným územím, plným nepřátelských zvědů a dravé zvěře, zákeřného hmyzu a zrádných bažin. Jediný chybný pohyb je může stá to nejcennější, co mají. Jejich vlastní životy. Teď teprv opravdu zažívají to správné, příjemné mrazení v zádech...