Mimo civilizaci

26. Hledání pokladu

Poslední, jen zběžné rozhlédnutí z bezpečného úkrytu a pak už Rudu nic nedokáže zadržet. Vybíhá na mýtinu čarovně osvětlenou posledními paprsky zapadajícího slunce. Stačí několik skoků a stojí u ohniště. 

Velkou pozornost mu však nevěnuje, veškerý svůj zájem soustřeďuje na docela obyčejnou hromádku dřeva opodál. Rychle padá na kolena a roztřesenýma rukama netrpělivě přerovnává  úhlednou hraničku. Stále usilovněji se snaží dostat až na její dno. Nakonec už docela nešetrně rozhazuje jednotlivá polena kolem sebe.

„Sakriš," brblá při tom nedočkavě, „někde to tu musí být! Nebo, že by to zakopali tak hluboko?"myslí si a nechápavě kroutí hlavou. 

„Ono to asi bude něco většího..," těší se, jako malý kluk a pokračuje v samomluvě:

„Jasně! To bude ono!"

Po čele už mu stékají kapičky potu a na umouněném obličeji tvoří klikaté potůčky. Přeruší tedy svoje úsilí, ale jen na malou chviličku, jen co si trochu otře upocenou tvář. 

„Řekl sem, že tu najdu poklad... a já ho taky najdu!" bručí netrpělivě.

Honza s Pavlem, kteří vidí nejdřív jen shrbená záda, pozorují jeho zběsilé počínání. Trsy trávy odletují na všechny strany. Než stačí přiložit také ruce k dílu, přistane jim ve vlasech pořádná sprška hlíny. 

„Dávej, sakra, pozor!" ohradí se Honza a prohrábne si rukou kštici.

Mračí se i Pavel a už otvírá pusu, aby Rudu pořádně setřel. Stačí však jediný pohled a ústa se mu roztahují do pobaveného úsměvu. 

„Tak sem si myslel, že už mě u tebe nemůže nic překvapit..,"vyprskne vesele.

Z hnědavého nánosu svítí Rudovi jen dvě velká bělma.

„Kamaráde, tak takle nějak si já představuju Jožina z bažin,"s vážnou tváří dodává Honza a jen stěží zadržuje smích.

„To by vám šlo," mračí se Ruda, „co takle pustit se třeba taky do práce?"

 Honza pohlédne na prázdnou jámku a pak zpátky na Rudu.

„ Dyť tady nic není."

„To mi chceš říct," čertí se Ruda, „že sem se dřel zbytečně, jo?"durdí se a vztekle kopne do, už tak dost rozházené, zásoby dřeva. 

Pavlovi je ho najednou líto. Sám tedy začne přerovnávat rozházené klacíky, ale je to marné.

„Nic, vážně tu nic není," svěsí nakonec ramena a znaveně klesne na nejbližší sedačku

Napjaté ticho prolomí po chvilce Honza.

„Ale, kde je psané, že ta tajná schránka musí být zrovna tady?" 

„Museli by být padlí na hlavu..." přiklání se k jeho názoru i Pavel, „a úplně bez fantazie."  

Do Rudy, jako když střelí. V mžiku je zase na nohou.

Pátrají nakonec všichni. Prošmejdí každé místečko, nahlédnou pod každý keříček, převrací každý kámen. 

Ve vysokém kapradí objevují studánku. Opláchnou se a pak blaženě polykají chladivé doušky.

 Ve stínu za skupinou hustého křoví nacházejí odpadní jámu. Nedají se ale odradit, a pátrají dál.

Na vzdálenějším okraji mýtiny zpozoruje Pavel nějakou hromadu a žene se k ní. Je tu plno jehličí, drobných větviček, listí a hlíny, prostě velké mraveniště.