Mimo civilizaci

5. Máme na to, chlapi!

Lesní pěšinou kráčí pomalým, uvolněným krokem neznámý muž. Není kam spěchat.  V dálce před sebou dobře slyší hlasy těch, kteří ho zajímají. Les je tu hustý, pěšinka se klikatí, nemusí se tedy bát, že by ho zahlédli...Plnými doušky vdechuje vůni tlejícího dřeva, bylin a jehličí a zálibně při tom sleduje, jak se celý les připravuje na noc.

Po chvíli se stromy pomalu rozestupují, muž se blíží k mýtině. Tady už musí být opatrný, dobře ví, že tam je keřů poskrovnu. Proto se raději zastavuje a pozorně naslouchá, než se odváží, krůček po krůčku, přiblížit se k chlapcům.

Ti jsou v pohodě. Klidně si povídají, ani je nenapadne, že by je mohl někdo sledovat. Tady zůstanou na noc. To mu prozatím stačí. Ještě chvilku postojí, sleduje jejich přípravy a spokojeně se usmívá. Potom tichounce mizí v lesním šeru...

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Všude kolem se ozývá hlasitý ptačí zpěv. Všechny ty jásavé hlásky jakoby se loučily s končícím dnem. Krásný podvečer. Příjemná pohoda je ale náhle přerušena Honzovým  zvoláním:

 ,,Pánové, nedá se nic dělat, musíme pryč." Ruda, nepříjemně vyrušen ze své zábavy,  vyskočí a poklepe si na čelo.                   

,,Že by z toho slunka? Hošánek asi zapomněl, že tu budem nocovat! "

,,Dohodli sme se přece..." přidává se i Pavlík překvapeně. 

,,Hm,dohodli,"souhlasí Honza, ale při tom už si balí krosnu.

 ,,Jenže, ani jednoho z nás nevaroval ten posed. Pro srandu králíkům tu asi nebude..." Oba kluci hledí nechápavě, ale Honzík, už s báglem na zádech, pokračuje: 

,,Nevím jak vy, ale já nemám nejmenší chuť potkat se tu s nějakým myslivcem... A ten tu může být každou chvilku. Tak, padáme, hoši!" Kluci jsou znechuceni, unavení a otrávení. Neochotně, ale přece jen se zvedají.  

Rozladěně se vlečou k okraji paseky a tam se překvapeně zastavují.

,,To je něco! Kluci, podívejte," rozhořčeně spustí Pavel a ukazuje na hromádku zpola ohryzaných kukuřičných klasů a nahnilých jablek.

,,To si lákají zvěř přímo pod nos, aby se nemuseli namáhat!" rozčiluje se. 

,,To sou zasloužilí ochránci přírody!" zhnuseně se odvrací Ruda.

,,Asi tu přírodu chrání i před zvěří," dutým hlasem se přidává Honza,  ,,co my o tom víme?" s nevolí se odvrací. Bez jediného slova, každý jen se svými myšlenkami, noří se pak chlapci  do temného lesa. Je jim najednou nějak úzko... Odvaha je pomalu, ale jistě opouští a s ní i touha po dobrodružství. 

 Je stále větší šero, ptačí zpěv umlká a z temných koutů lesa se začínají ozývat zcela jiné zvuky. A i to, čemu by za světla nevěnovali žádnou pozornost jim nyní nahání strach. Při každém zapraskání větvičky sebou škubnou, každé zavrzání je vyděsí a pískavé zvuky jim berou i poslední zbytky odvahy. Přestože je pořád ještě docela teplo, přebíhá jim po zádech chladivé mrazení. Temné stíny se prodlužují, les je najednou tak jiný, zádumčivý, snad až nepřátelský. 

Nahlas to žádný z nich nepřizná, ale raději by se viděli doma. Trápí je pochybnosti. Neudělali chybu? Zvládnou to vůbec? Podaří se jim postavit někde stan dřív, než bude úplná tma? Přečkají ve zdraví noc uprostřed temných, hlubokých lesů? Nepříjemné pocity se stupňují.