Mimo civilizaci

11. KOKUVE a jak to dopadlo

Ruda se rozhodl, že uvaří líp a rychleji než jeho kamarádi. A tak to začalo. 

 ,,Pavle, zápalky!" 

 ,,Pavle, kotlík!"

 Pavel tedy vylézá z vody a jde novému kuchtíkovi pomáhat. Aspoň to bude rychlejší, dyž sme na to dva, říká si a přináší žádané potřeby.

„A, co mám vlastně vařit? A z čeho?" sonduje rozpačitý Ruda.

„Jeho kuchařské veličenstvo nám zajisté předloží zna - me - ni - tou  krmi, zvanou ... KOKUVE, "pasuje se Pavel dobrovolně do role uctivého pomocníka. S přehnanou uctivostí se klaní skoro až k zemi a podává svému panu kuchaři pytlík těstovin.

Pak se ale zarazí, zkušeným okem odsype ze sáčku třetinu těstovin, zbytek hned pečlivě balí a ukládá zpět do bezpečí batohu.

 ,,A co že je to, to - KOKOKE?" ptá se udivený kuchtík.  

,,Vaše jasnosti, to jsou přece kolínka kuchařského veličenstva, tedy KOKUVE," znova se, s úsměvem, klaní Pavel a dodává:

„Dovoluji si upozornit, že se jedná o velice vzácnou surovinu, jejíž zásoby nám rychle docházejí."

 "Pak v něm ale začínají hlodat pochybnosti. Byl to dobrý nápad, svěřit vaření Rudovi? 

,,Děj se vůle Alláhova, "dodává nakonec a pokrčí rameny.

 To už ale ctěný kuchtík škrtá zápalkou. Škrtne jednou, škrtne podruhé i potřetí, ale oheň ne a ne chytit. Odbíhá tedy a přináší si dřevo jiné. A znovu škrtá... 

Pavel už je jako na trní a, v zájmu záchrany zbylých zápalek, podává svému kuchaři svitek březové kůry. 

Ten ale na něj hledí nedůvěřivě. Přiklekne tedy Pavlík, upravuje ohniště, vsune dospod březovou kůru, vážným okem zhodnotí své dílo a posílá milého kuchtíka pro další palivo.

 ,,Dokud nebude pořádná zásoba suchého dřeva, další zápalku nevydám."

 Překvapený kuchař vypadává na chvilku z role, ale pak se přeci jen odporoučí do lesa a bručí si pod nos:

,,To sou ale poměry..." 

 Vrací se téměř okamžitě a vleče plnou náruč  zelených smrkových větví.

 ,,Je jich tam eště celá hromada," hlásí nadšeně.

 Pavel už pomalu ztrácí trpělivost, ale snaží se, nepokazit hru. Proto se opět klaní :

,,Ale, pane kuchaři, my přece nechcem vysílat kouřové signály, ani vykouřit nepřítele, chcem uvařit oběd, " upozorňuje s povzdechem. Sám pak vybírá z přinesené hromady suché větvičky, kterých je tam jenom jak šafránu. Poté podává kuchtíkovi další zápalku a ten znovu škrtá. A, světe div se, pod rukama mu vyskakuje malý veselý plamínek.

 ,,Sláva, třikrát sláva! Podařilo se." s velkou úlevou tleská jeho pomocník a hbitě ukrývá zbylé zápalky do krosny.

 Ohníček tedy hoří. Je tu ale další problém. Jak jen dostat na oheň kotlík? Kameny se povážlivě kolébají, odmítají stát rovně. Jaká to drzost!  durdí se samozvaný kuchtík. Že jim to ale trvalo, než si daly říct.

 Jenomže, zatím už zase uhasíná oheň!

Z vody vylézá i Honzík a zvědavě sleduje počínání nového kuchaře. Nevěřícně kroutí hlavou,.nakonec vyštrachá zapalovač a sám hraničku znovu podpálí.

 ,,A teď přikládat! Hlídat a nelelkovat!" poroučí nekompromisně.

 Ctěný kuchař se nafoukne jako bublina, ale přeci jen začne přikládat. Nejdřív ohýnek málem udusí silnými větvemi, pak má zas plameny na metr vysoké, potom mu oheň znova skomírá, div že neuhasne.

 A voda v kotlíku nevaří a nevaří... Pavlík s potutelným úsměvem pohlédne na prázdné zápěstí a hlásí:

 ,,První etapa složitého procesu vaření - rozdělání ohně - úspěšně zvládnuta v časovém rekordu jedna hodina, jedna minuta a jedna sekunda! Jestli to tak dobře půjde i nadále,  zvládne náš ctěný kuchař připravit oběd jen o jednu, jedinou hoďku později, než bude čas k večeři. Sláva mu!" dodává vesele.

 Pak pohlédne na Honzu a důstojně se do něho zavěsí.

 ,,Pojďme příteli, raději se odkráčíme napást, jinak hrozí, že tu bídně zhynem hlady."

 To už Ruda nevydrží a naštvaně vybuchne: 

,,Tak si vařte sami, dyž ste tak chytří! Já končím!"

Pavel se zarazí a pokouší se zachránit situaci.

 Ješitný kuchtík se ale jenom zamračí, praští lžící do písku a vztekle odchází.

 ,,Aby ses náhodou nepo...," houkne za ním Honza.

A je po hře. Teď už i oni vypadli ze svých rolí, žádný z nich nemá chuť pokračovat. Škoda, myslí si Pavel a je mu všelijak. Původně docela neškodná zábava hrozí přerůst v hádku...Oheň pomalu uhasíná, zásoby dřeva téměř žádné... Vtom se za jejich zády ozve šplouchnutí.

 ,,Ryba!" vykřikne Pavel a všichni se hrnou k rybníku. Za běhu shazují trenýrky a skáčou do vody. Plácají se tam ve snaze chytit tu drzou rybu. Číhají, a výpad! Lapání na prázdno a další  skok. Nové plácnutí, tentokrát za jejich zády. To už je docela vyvádí z míry. 

„To si s nama ty ryby chcou hrát na hoňku?"durdí se naoko Pavel. Znovu se vrhá po hlavě do vody a mizí pod hladinou. 

„ A, proč ne?Je to prima zábava!"vyjekne nadšeně Ruda.

  Vydováděli se, dostali ze sebe nahromaděný vztek a zase už se cítí docela dobře. Pokukují po sobě, na omluvu to ale u žádného z nich nevypadá.

 A tak mlčení nakonec prolomí až Honza: 

 ,,No nic, mušketýři, maso nám uplavalo," usměje se pobaveně, „ pustíme se teda do těch našich kolínek."

 Společně odcházejí na dřevo a Pavel se pak ujímá vaření. 

Ruda po něm nenápadně pokukuje. V duchu si sice přiznává, že to zbabral, ale nahlas neřekne nic. Sleduje však každý Pavlův pohyb.

 Počkejte příště, šak já to taky dokážu, myslí si zarputile.

 Pavlík, s Honzovou pomocí nakonec oběd úspěšně dokončuje a všichni se hltavě pouštějí do opožděného oběda. Po krátké siestě pečlivě ulévají oheň, mokrý popel pohřbí pod vrstvu písku a kameny vracejí k okraji lesa. Ruda nakonec  vrací do lesa i tu náruč nepoužitelných větví.

 Ještě vysbírat i ty nejmenší zbytky větviček a urovnat písek.

 Správní zálesáci přeci vždycky zanechají místo kde byli v lepším stavu...

Písčitý břeh jim pak vnukne ještě jeden nápad: vydrhnou si ešusy, však už to potřebují. 

„Hotovo! Padla!" vydechne nakonec Honza a všichni se ukládají ve stínu krásného smrku. 

„Být teď tak někde v deštném pralese," zatouží Ruda, „u Amazonky, to by byla paráda!"

 A kluci pak dlouho nadšeně spřádají odvážné sny, v nichž se vidí jako  neohrožení  hrdinové...