Mimo civilizaci

6. Kam se poděli?

Ztratili tolik času. Kdyby se nezdrželi u posedu, mohli si už dávno zahrát, třeba nějakou pátračku.

 Místo toho zamlkle kráčejí temným, hlubokým lesem. Setmělo se nějak moc rychle a kluci vlastně ani neznají cíl svého putování. Kolem je najednou zvláštní, tísnivé ticho, padá na ně úzkost a strach. Nočním lesem jdou sami, bez rodičů, poprvé ve svém  životě.

,,Néé ..." zakvílí náhle vyděšeným hlasem Honza. Na okamžik ztuhne, pak rychle uskočí. Ruda s Pavlem zoufale poulí oči do tmy,  zběsilý tlukot srdce cítí až kdesi v krku. Skoro zapomínají dýchat. Po chvilce, která jim připadá nekonečná, se ozve Honzův roztřesený hlas:

 „Sory, kluci, omlouvám se..."

,,Co je? Co to...?" volají, jeden přes druhého, vyděšeně Ruda s Pavlem a nemají daleko k panice. Honzík chvilku jen hlasitě, vzrušeně dýchá.

 „Dyž... já...," koktá zahanbeně, „v té tmě... prostě ... přejelo mi něco přes obličej," vychrlí ze sebe a potom tiše, omluvně dodává:

 „Koho by napadlo... zkrátka, byla to jen větvička..." souká ze sebe.

 Ruda by se rád rozchechtal. Ale, najednou mu to nepřipadá zábavné. 

„Kdyby mě doma napadlo, přibalit si baterku," vzdychne si Pavel.     

 „To snad není možné!" naštvaně vyhrkne Honza, „Jak sem mohl zapomenout?" nechápavě kroutí hlavou a rychle sahá do boční kapsy báglu. Ve chvilce je všechny oslepí prudké světlo Honzovy baterky.

„To je něco jiného," pochvaluje si ulehčeně a odhodlaně zavelí:

„ Kluci, ruku před obličej - pro jistotu - a za mnou!"

 A celá skupinka odvážně vyráží za příjemným světlem baterky. Trvá však ještě téměř hodinu, než se ocitnou na volnějším prostranství. 

„Tady by to snad šlo, jen ať tu zas není někde posed! " šeptá Honza a ulehčeně si oddechne, když žádný posed v okolí neobjeví.  

  ,, Ale, ...co dál? Co teď?" hlesne bezradně Ruda a sklopí hlavu, „jen při baterce stan aj tak nepostavíme, já... sem ho eště ... nestavěl, ani ve dne...  Vy jo?"

Ale ze tmy se ozve Honzův bezstarostný, dokonce snad i veselý hlas:

  ,,Čáry - máry - abraka...," a před udivenými kluky se ve tmě něco mihne, zatřepetá a najednou tu stojí opravdový stan!  Skutečný stan! Kluci vydechnou překvapením. Pavel ten div obhlíží ze všech stran.

 ,,Honzo, ty si snad vážně kouzelník..."

 ,,Žádný kouzelník, žádné čáry," usmívá se polichoceně stavitel, „kdo umí, umí,...ale teď vážně, toto je jen malý vynález techniky, vystřelovací deštník znáte, no a tu to funguje podobně. Pružné výztuže, to je všechno," dodává a zve kamarády dovnitř.

,,Hú... hu, hu, húúú!" ozve se najednou nebezpečně blízko.To snad ne! Zas je chce něco postrašit?  Ale Pavel tentokrát zůstává klidný. Opatrně bere do ruky Honzovu baterku. Kužel světla měkce klouže po větvích rozložitého dubu. Chvilka napětí a v jasném světle  baterky se objevuje vyjevený obličej. Ruda se vyděsí, ale Honzík jen zašeptá: 

,,Klid, to je jen nějaká sova." Velké oči udiveně mžourají do silného světla. 

 ,,Je to noční pták, ve světle toho moc nevidí, sám je asi pořádně vystrašený " usmívá se Pavlík a baterku zhasíná. Velký pták se po chvilce lehce zvedá a tiše mizí ve tmě.