Mimo civilizaci

19. Cesta do neznáma

Rychle se stmívá, uličky se vylidňují. Poslední opozdilci spěchají domů ke svým blízkým. Stále více oken se rozsvěcuje a za nimi dýchá klid a pohoda domova. Na tři postavy ve ztemnělé uličce doléhá najednou podivný neklid, smutek, melancholie...

V dálce zaštěká pes, z nejbližšího domku se line tichá podmanivá melodie. Odněkud zazní dětský pláč a něžný ženský hlas jej konejší. Za osvětleným oknem je jako ve výloze vidět prostřený stůl, k němuž usedají dvě větší děti, přichází i žena s malým dítětem v náruči. 

Chlapci zůstávají stát a fascinovaně hledí na ten pohodový obrázek. Vtom k oknu přistoupí muž. Vztáhne ruce a klukům to připadá, že je už, už pozve ke stolu. On je však asi ani nevidí. Pouze zatáhne závěsy a už jen jeho stín se vzdaluje od okna do útulného kouta pokoje, ke svým blízkým, ke své rodině.

Osamělé postavy pomalu, bez jediného slova, odcházejí. Míjí poslední domky a noří se do tmy. Ruda vzdychne a Pavlík začne tichým hlasem vyprávět o domově. Vzpomíná na běžné, docela obyčejné příhody a najednou mu vůbec nezáleží na tom, jestli se mu snad kluci budou smát. 

Honza jen tiše poslouchá a sbírá všechny síly na to, aby jeho hlas nezněl příliš smutně. Zvedne hlavu k obloze, na které září tisíce hvězd a tichým, ale pevným hlasem prohodí:

„Fajn, kluci, doma nejsme, pan domácí nás k večeři taky nepozval, myslím, že o nás nemá ani ponětí. Nedá se nic dělat. Postaráme se o sebe sami." Sáhne do kapsy a rozsvítí baterku.

„Do lesa je eště dost daleko a navíc, my si chcem něco uvařit," vykládá a kuželem světla propátrává levý okraj polní cesty, „tady někde byla odbočka, uvidíme, třeba se tam dá udělat ohníček."

 Od vesnice už jsou vzdáleni víc než kilometr, když konečně hledanou boční cestu nacházejí. Ale je to zase jen cesta mezi nesklizenými poli a kluci se pomalu smiřují s tím, ze budou muset rozdělat oheň přímo na ní.

„Eštěže dem úvozem," rozhlíží se Honza,  „nebudem aspoň svítit na dálku." Cesta se z obou stran zařezává stále hlouběji, až najednou stojí kluci na dně nějaké hluboké kotliny.

„Kde to sme? Co to tu je?" rozhlíží se Ruda zvědavě.

„Honzo, posviť pořádně," pobízí nedočkavě Pavel, „to vypadá na nějaký opuštěný lom, nebo pískovnu."

„Doufám jenom,  že je to tu fakt opuštěné," svítí kolem Honza a po chvilce ulehčeně dodává:

„Bude to dobré. Žádné stroje tu nikde nevidím." 

„To sme potřebovali, to je ono," raduje se Pavel. Taky Rudovi se to tu zamlouvá, nadšeně šeptá:

„Paráda, to je ono, tady můžem zůstat!" Všichni se hned zbavují svých břemen a pouštějí se do hledání dřeva. Je tu sice dostatek menších keřů, ale najít suché větvičky jen při světle baterky, to není nic jednoduchého.

Asi po hodině sedí už ale všichni kolem malého ohníčku. Uvařili si těstoviny a pak i čaj. S teplým jídlem v žaludku je hned zase všechno veselejší. Pohodlně se uvelebují s rukama pod hlavou a nemohou se vynadívat na noční oblohu.

„Těch hvězd je neska tolik,"zašeptá Ruda a je u vytržení, „tam tak být, někde nahoře, to by bylo něco." 

„Třeba tam někde taky někdo sedí a dívá se, třeba zrovna sem, k nám, "zasní se Pavel.

„Hmm, třeba nějací mimozemšťani... přistanou rovnou tady, místa je tu dost ..." přidává se s úsměvem Honza a očima hledá známá souhvězdí.

„Jak asi vypadají?"přemýšlí nahlas Pavel, „a ... jak bysme se s nima domluvili?"

„Stejně by to byla paráda! Představte si, že bysme je zavedli k lidem. My! To by bylo něco," spřádá své představy Ruda. Ohníček pomalu dohořívá, už jen žhavé uhlíky slabě osvětlují nadšené tváře osamělých poutníků.

„Co asi dělá Mourek?" vrací se na zem Pavel a hned si taky sám odpovídá, „ten už má určitě půlnoc, taky bysme měli jít spat."

 „A zítra to tu pořádně prozkoumáme," plánuje Honza a začne se svlékat. Pavel ho následuje, nejdřív ale pečlivě zasypává poslední žhavé jiskřičky pískem, kterého je tu, naštěstí, habaděj. 

„Ale, moc dlouho tu být nemůžem, musíme přece vypátrat to tajemné místo!"dál mudruje Ruda. Pavel hlasitě zívne a drcne do něho:

„Tak sebou hoď, " drcne do něho Pavel a hlasitě zívne. „Šak nás čeká eště hodně parádních míst, ale teď už chcu spat."

 Po několika minutách uvelebování a hledání té nejvhodnější polohy, ozývá se už jen pravidelné oddechování, všichni pomalu usínají...